Udržitelné státní hospodaření musí vycházet z redefinice státu v ekonomickém systému
Volební šaráda demaskovala osobnostní charakteristiky adeptů na vysoké státní posty. Přímý vliv na stav a vývoj ekonomiky jako takové však zůstane naštěstí minimální. Momentální součet zisků a ztrát spíš hraje do karet ekonomické racionalitě. Bohužel jen z velmi krátkodobého hlediska - ale buďme rádi i za to.
Nejdiskutovanější je dnes správně otázka státního rozpočtu na rok 2010. Drtivá většina proměnných, které může politická sféra ovlivnit, je však již dána a v nejbližších měsících se bude hrát primárně o podobu rozpočtu na rok 2011 a léta následující. Zde bychom měli jako voliči zbystřit.
Z ekonomického pohledu můžeme oznámené parametry tzv. Janotova balíčku ohodnotit dvěma slovy - špatně a málo. Klade si malé cíle, nepřichází s revolucí tam, kde by s ní přijít měl - na obojí si počkáme do výše zmíněného rozpočtu na příští rok. Přesto zaslouží jeho předkladatel veřejné poděkování, s jakou vervou a odhodlaností učinil téma své práce otázkou diskutovanou napříč společností. Máloco bylo tolik třeba vytáhnout z prostředí akademických debat do centra pozornosti nejširší veřejnosti. Janotův balíček se stal sám o sobě centrem, v němž se střetávají a docela pěkně v konkrétních číslech promítají absurdity života veřejných financí České republiky. Tou první je fakt, že Janotův rozpočet (máme na mysli ten s nejnižší avizovanou mírou schodku), první, který vytvořil „na své triko“, je po odečtení dluhové služby jen o málo deficitnější než rozpočty z období rekordního ekonomického růstu.
Při pátrání po kořenech takové zvrácenosti nemusíme procházet historická makroekonomická data, stačí vážit pár kroků po ulicích se zbytky horké fáze předvolební kampaně. Ekonomové znají hezký teorém „no free lunch“. Léto a podzim roku 2009 by nám měly konečně ukázat, že zadarmo není ani předvolební guláš. Tím dalším, nad čím bychom se měli hlouběji zamýšlet, je vůbec blahodárnost vládního působení na ekonomiku. Srovnáme-li totiž dnešní silnou politickou shodu (zatím aspoň v politickém středu a na pravici) s obdobím konsenzuálního přijímání souboru protikrizových opatření před několika měsíci, pak si nelze nevšimnout, že mnohé návrhy jdou zcela opačným směrem. Koho by před pár měsíci napadlo, že zde bude za nezbytné označováno navýšení daní uprostřed stále ještě trvajícího razantního ekonomického poklesu? Několik příštích ministrů financí bude muset velmi bolestivě řešit problémy, které se nakumulovaly za poslední zhruba desetiletí. Budoucí hospodářský růst je již dnes podvázán nutností umořovat včerejší dluhy vytvořené zase jen vládní politikou.
Mějme státních financí co nejméně Jestliže je nabíledni, že jakákoliv smysluplná úsporná opatření v době krize musí postihnout - takřka z definice - výdajovou stranu rozpočtu, pak nemůžeme opatřením ministra Janoty tleskat. Ta jsou akceptovatelná pouze v situaci absence lepší alternativy - to je bohužel splněno - a nezbytnosti vyslat konkrétně měřitelný a ve skutečně vybraných prostředcích spočitatelný signál směrem navenek -a to je splněno také.
Přiznejme ministru Janotovi zodpovědnost za státní rozpočet na rok 2010. Ten už totiž není ničím jiným než snahou získat čas a prostor pro přípravu skutečně reformního a úsporného rozpočtu.
Dlouhodobě udržitelné státní hospodaření musí vycházet z redefinice státu v našem ekonomickém systému, byť to některým přijde jako příliš velká daň. Sociální systém v nejširším smyslu slova bude vypadat jinak, totéž se týká zdravotnictví a školství. Změny musí nastat primárně na straně výdajů; příjmová strana rozpočtu musí být zakonzervována a již ve střednědobém horizontu musí pokračovat tendence k poklesu míry přerozdělování jako osvědčenému modelu zvyšujícímu růstový potenciál ekonomiky. K tomu nás nepovede absence solidarity, ale prostý fakt, že jedinou cestou, jak se do budoucna vyhnout katastrofám státních financí, je mít státních financí co nejméně. Politici nemají jediný důvod, proč by s našimi prostředky, když jim je dáme, nehospodařili příště stejně špatně, jako nám to předváděli doposud - čest výjimkám.
Janotův balíček si klade malé cíle, nepřichází s revolucí tam, kde by s ní přijít měl. Přesto zaslouží jeho předkladatel veřejné poděkování, s jakou vervou a odhodlaností učinil téma své práce otázkou diskutovanou napříč společností.
O autorovi| LADISLAV TAJOVSKÝ pedagog VŠE v Praze e-mail: hyvrys@post.cz
