Než jsem nečekaně otěhotněla, studovala jsem závěrečný ročník VŠ a při tom druhým rokem pracovala jako učitelka na jedné nejmenované ostravské střední škole. Vedení školy jsem v červnu oznámila své těhotenství, i přes můj požehnaný stav mi byla přislíbena smlouva na neurčito od září. Jenže 4. září mě čekala nemilá zpráva - ačkoli jsem byla v průběhu prázdnin vedením mnohokráte ujištěna, že se mnou počítají, smlouvu jsem prostě nedostala. Myslím, že právě v tento moment mě napadlo, že by na mé dítě mohlo být v pracovní kariéře nahlíženo jako na neodstranitelný handicap. Není moc podniků a firem, které vás jako budoucí matku přijmou s otevřenou náručí. V těhotenství jsem o práci již nezavadila. Kdopak by se matky bál Dva měsíce po porodu jsem se rozhodla zkusit si znova najít nějakou práci. Ne že by mě to na mateřské nebavilo a chtěla bych pryč od dítěte, ale finanční situace naší rodiny si žádala svou daň. Výsledky mého hledání byly tristní.
Nejprve jsem se pokoušela najít si práci přes inzerát, ale buď se jednalo o podvody, letadla či Multi level marketing, nebo mi bylo rovnou sděleno, že jako matka nesplňuji firemní nároky. Ne že bych byla jen nemile překvapena, byla jsem doslova v šoku. Velmi mě zarazilo zjištění, že jako MATKA jsem již a priori vyloučena z pracovních příležitostí, i když jinak zcela odpovídám profilu hledaného zaměstnance.
Ačkoli dobře vím, že do CV nejsem povinna uvádět údaje, týkající se mé rodinné situace, byla jsem přesvědčena o tom, že mít dítě nevypovídá o mé pracovní neschopnosti či méněcennosti. Pro potenciální zaměstnavatele jsem však byla zajímavá pouze do té doby, než zjistili, že mám doma miminko. Sama sebe jsem se ptala proč? Proč česká společnost stále nahlíží na pracující matky s opovržením jako na neschopné, nesvéprávné bytosti? Vždyť ne každá maminka má plně vyhovující životní podmínky a schopnost zajistit své dítě nejen po stránce citové, ale i finanční by nemělo být výsadou otců živitelů. Tento model je zastaralý a nebere vůbec v potaz, že v dnešní společnosti existuje nespočet žen samoživitelek.
Iniciativa se vyplácí Změnila jsem tedy taktiku hledání zaměstnání. Místo toho, abych čekala na nabídku volných míst prostřednictvím inzerátů, začala jsem sama oslovovat instituce a firmy, které se zabývají pro mě zajímavou činností. Vyhnula jsem se tak neprofesionálním nabídkám a musím s potěšením konstatovat, že jsem svou vytouženou práci získala. Vrátila jsem se do školství. Prozatímně pouze jako zástup, ale i tak jsem vděčná za tuto příležitost.
Pocitů ze skloubení rodičovské dovolené a práce mám mnoho. Jsou rozporuplné, chvílemi mě napadá, že bych to nejraději vzdala a věnovala se naplno svému dítěti, na druhou stranu vím, že pokud mu chci zajistit kvalitní život, pracovat musím. Musím přiznat, že jsem poměrně mile překvapená z toho, že místo aby mi zaměstnání síly ubíralo, naopak mi je dodává, a že i přes mou počáteční nejistotu a stres vyvolaný špatnými vyhlídkami na získání zaměstnání jsem ve své práci i doma mnohem spokojenější než dříve.
Koukali na mě skrz prsty Zajímavá byla ovšem reakce mého okolí. Pro něj jsem nebyla matka k obdivování, ale krkavčí potvora, která odloží děcko, kdy se jí to hodí. Takovýchto názorů nebylo zrovna málo a musím přiznat, že se mě docela bolestivě dotkly.
Vzhledem k tomu, že mému dítěti byl v době mého nástupu do práce sotva rok, vyvstal problém v zajištění hlídání. Babičky máme s partnerem obě pracující, partnerova práce nám zaštiťovala jakousi možnost střídavé péče, ale bylo to pro oba natolik vyčerpávající, že jsem se rozhodla najít si paní na hlídání. Najít člověka, kterému budete důvěřovat natolik, že mu svěříte svůj nejcennější poklad, nebylo nic jednoduchého. Ale po únavném výběrovém řízení se nám podařilo vybrat paní, která splňovala naše nároky. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme zjistili, že ona paní naopak silně nevyhovuje našemu dítěti, které dělalo vše pro to, aby ke své chůvě nemuselo. Osud mi naštěstí ze dne na den přihrál do cesty chůvu novou, která mému dítěti doslova přirostla k srdci. Ono totiž není vůbec jednoduché odcházet do práce a vidět svého miláčka v hysterickém záchvatu breku a vzdoru.
Teď když vím, že je mé dítě v pořádku a spokojené, odcházím do práce bez obav a v dobré náladě. Jako každý ale musím přiznat, že vše má své klady i zápory. Mrzí mě, že nemohu trávit všechen svůj čas se svým dítětem, o to vzácnější si ale jsme, když se mi stulí do náruče a dá mi pusu.
Je pravda, že jsem si svou mateřskou představovala zcela jinak. Takové klidnější, pohodové období vyplněné pouze časem mezi mnou, mým mužem a naším dítětem. Bohužel světová finanční krize, která připravila mého muže o práci a možnost uplatnění se v jeho oboru, nás nutí teď zcela otočit zažitý model, zpřetrhat zatuchlá dogmata o matce doma s dítětem a otci živiteli. Doufám, že společnost se stane připravenější přijmout nový ekonomický model rodiny a nepovažovat ženy s dětmi za slabší, méněcenné pracovní partnery.
***
Práce na mateřské si ji našla sama Dopředu si Helena nic nepředstavovala. Neříkala si, že dva nebo tři měsíce po porodu se vrátí ke své profesi, přestože se jí to poměrně nabízelo. Vystudovala grafiku a pracovat mohla i z domova na počítači. Neplánovaně se jí ale možnost příležitostných zakázek naskytla přes jejího známého. Trpělivá a přesná práce, kterou si produkce fotografií žádá, s její neposednou dcerou příliš dohoromady nešla. Chtělo to cvik. „V okamžiku, kdy jsem si sedla k počítači, chtěla hned něco podat, přinést nebo jíst,“ vzpomíná Helena. Musela se proto naučit soustředit se na více věcí najednou. Zvykla si práci před odevzdáním raději několikrát kontrolovat. Víkendová škola, do které se přihlásila, se jí stala relaxací. „Najednou jsem se mohla plně soustředit jen na výuku,“ popisuje Helena. Zpětně je ráda, že během péče o svou malou zvládala i práci. „Rozhodně je to lepší než jen řešit „ham“ a „papů“,“ tvrdí Helena.
