Český katolicismus prožívá dnes nespornou renesanci. Kostely se naplňují lidmi, z nichž je většina mladých, protest proti postoji státu vůči církvi podepsalo před časem více než půl miliónu věřících, kardinál Tomášek se stal uznávaným mluvčím celého národa atd. Neubráníme se však otázce, zda je to výsledek skutečné duchovní obrody národa, nebo zda je to spíše reakce na zoufalou politiku, společenskou krizi a menší přitažlivost různých opozičních směrů.
Jisté je, že katolictví sklízí ovoce za dlouhá léta útlaku, kdy kněží a aktivní věřící tvořili nejpronásledovanější vrstvu národa. Dalším oživujícím faktorem se stal ekumenismus a celková duchovní obnova církve po II. vatikánském koncilu. V současné době se však zdá, že se hnutí koncilové obrody poněkud zastavilo a objevují se některé rysy starého, překonaného myšlení.
Zvláště patrné je to na Slovensku, ale i v českých zemích jsme svědky projevů nesnášenlivého katolicismu předválečného ražení a nostalgické lítosti nad starým RakouskoUherskem. Markantně lze tento jev pozorovat na vztahu k Husovi a české reformaci, k první republice a T. G. Masarykovi. V minulosti se v tomto ohledu mnohé špatně a nadneseně vykládalo a hodnotilo, avšak jako katolíka a historika mě pobuřuje, když se jednostranně a nekriticky vynášejí jezuité, nehistoricky se vychvalují poměry za c. k. monarchie a proti první republice a Masarykovi se oprašují i argumenty z neblahého období pomnichovské republiky.
Víme, z čeho pramení myšlení a chování mnoha našich současníků. Jsou to zcela nenormální poměry, nesvoboda a nemožnost volné výměny názorů. Tento stav vede pak až k nepravdivému hodnocení minulosti, do níž se zanášejí dnešní pocity a zkušenosti. Politické poměry v 19. století se mohou oprávněně, v porovnání s některými následujícími dobami, jevit jako doba svobody a klidu.
Katolictví má řadu předností a výhod, má nejmasovější a poměrně dobře organizovanou základnu, může počítat s mezinárodní podporou, čerpat ze zkušeností v Polsku a Maďarsku a má jistý program. Katolíkům se však už tradičně nedostává výrazných osobností, vzdělaných teologicky, filozoficky a historicky a dobře rozumějících současnému světu. Je to vidět například i na tom, o jakých osobách se uvažuje jako o příštích blahoslavených a svatých a jaký se při teoretických úvahách o svatořečení Jana Husa zdvihl odpor ve slovenském a českém katolickém táboře. V budoucnosti půjde především o to, aby si všechny demokratické opozice lépe rozuměly a aby se spojovaly k společné práci a k jednotnému postupu.
O autorovi| Josef Hanzal, Lidové noviny
