Odpověď hledal francouzský expremiér Michel Rocard, jehož text přetiskujeme.
O názor jsme požádali i politologa Petra Robejška.
Mnoho z nás snilo o federální Evropě. My, Francouzi, jsme snad nejvíce ze zakládajících zemí Evropy spatřovali v evropském budování prostředek, jak zajistit naší civilizaci, našemu stylu života dominantní roli. Cílem bylo obnovit naši bývalou slávu a vrátit časy, kdy jsme vládli světu. Jenže tady to máme, federální Evropa je mrtvá. Zabilo ji rozšiřování. „Malé“ země, které se k ní připojily, nikdy světu nedominovaly. Nesnažily se vměšovat do světových problémů, ale schovávaly se před nimi. Jenom dávají naší Evropě potenciál.
Federální Evropa však byla poprvé zabita už v roce 1973, přistoupením Velké Británie a Dánska. Tyto dvě země, úzkostlivě nacionalistické, do Evropské unie nezapadají. Již více než třicet let blokují veškerou politickou integraci. Proto evropské instituce jen málo pokročily směrem k federalismu a Evropa nemohla nikdy zasahovat do politik, které vychází z jádra národní identity - vzdělání, sociální zabezpečení, rodinné právo či kulturní politiky - a tím méně si jako celek osvojit zahraniční politiku, která by byla opravdu společná, či bezpečnostní politiku. Tahle záležitost je už daná. Ale možná je zde i jiný scénář.
Přistoupení jsou úspěšná Evropa obětovala svoji energii k tomu, aby se pokusila odblokovat něco, co nejde - prohlubování politické integrace - a přitom ignorovala to, co jde - rozšiřování. A pokud by to udělala naopak, tj. pokud by se rozhodla opřít o svoji silnou stránku?
Dynamika rozšiřování ji nevyčerpává. Přistoupení jsou úspěšná: přinášejí stabilizaci demokracie a ekonomický rozvoj. Po každém rozšíření země v nových hranicích unie spěchají, aby přišly na řadu. V tomto scénáři rozšíření se nejedná o vybudování evropského národa, ale o to přispět ke sblížení národů. Unie dovolila smrtelným nepřátelům včerejška - Francii a Německu - žít spolu v harmonii a prosperitě. Posláním Evropské unie je rozšiřovat způsob své demokratické a ekonomické regulace pokud možno co nejvíce v jejím okolí. To je ostatně nejdůležitější pro budoucnost světa, kde velká selhání globalizace - tyto „střety civilizací“ mezi islámem a Západem - probíhají bezprostředně za jejími hranicemi: Turecko, Blízký východ, Maghreb. Evropa totiž svým rozšířením může přispět k jejich uklidnění. Proto je otázka přistoupení Turecka rozhodující. Pokud ji Evropa odmítne, vymezí se jako křesťanský spolek a spolupodílí se tím na civilizačním šoku. Myslím, že právě proto, že je Turecko muslimské, a ne navzdory jeho náboženství, máme mít zájem na tom, aby se integrovalo do Evropské unie. Evropa tak bude příkladem mírového dialogu mezi židovsko-křesťanskou civilizací a islámem. A stejná logika se bude moci použít i při rozšíření až po Středomoří, ba dokonce dále. Jaký by to byl mimořádný přínos pro světovou budoucnost!
Na územní integritě netrvejme Tato Evropa nespočívá na atributech federální moci, kterými jsou jednotná zahraniční politika a společné ozbrojené síly připravené vrhnout se na mezinárodní scénu. Zakládá si na „měkké síle“, tedy schopnosti řídit záležitosti svého vnitřního prostoru. Její kompetence nejsou vnější, ale vnitřní, obrácené směrem k řízení vlastních členů. Ve své vynikající knize Evropský sen (Jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje americký sen) Jeremy Rifkin vysvětluje, že evropský model se lépe přizpůsobuje problémům planety než „imperiální“ model americký. Od teď je méně podstatné trvat na evropské územní identitě v rámci původních hranic Evropy než na jejím geografickém rozšiřování.
Konečně je velmi pravděpodobné, že Evropa, taková, jaká je, tedy ekonomický, téměř sjednocený celek, má mnohem více šancí než Spojené státy najít rychle nejlepší prostředky k cestě z ekonomické a finanční krize, ve které se nacházíme. A díky jejímu významu tyto prostředky přijme i svět. To je dokonce nejbližší a nejpravděpodobnější způsob jejího probuzení. Politická Evropa je mrtvá, tak ať žije Evropa!
O autorovi| Michel Rocard, bývalý předseda francouzské vlády ; Autor byl francouzským premiérem v letech 1988-1991, je předsedou vědecké rady nadace Terra Nova. Psáno pro Libération a Terra Nova.
