Český rozhlas 3, stanice Vltava, nabídl posluchačům už v čase předvánočním silvestrovský příspěvek, a sice rozhovor redaktora Dolečka s ředitelem Městských divadel pražských Ondřejem Zajícem. Ten předvedl vzrušující kombinaci samolibosti a mudrování na různá témata od herectví až po východní filozofii. Redaktor veřejnoprávního média ho vůbec nevolal k pořádku ani nekorigoval, naopak souzněl s ním jako jedno tělo a jedna duše, neboť jak se v úvodu svěřil, hoši se přátelí. Prostě takové „piárko zadarmiko“...
Ředitel Zajíc plácal zdatně od počátku, nadán řečností, jel pořád pryč šílenou rychlostí, aniž by se zabýval smyslem toho, co vykládá. Takže jsme se dozvěděli, že u divadla je „z podvědomí a na DAMU se dostal omylem“. No, něco na tom bude, protože se nedohrabal dál než k bakaláři režie. Kromě toho používal ty nejohavnější floskule a interní divadelní hantýrku, jejíž význam běžný posluchač nemůže pochopit. Jeho dědeček byl pochopitelně „principál“, on sám má „starou duši a umí vyjádřit dospělý věci, má tyhlety tendence hledat obsahový věci“. A když „dělá romantický věci, chce na to jít přes hlavu, za roh a hrdinu odromantizovat“.
Vytahování panu režisérovi šlo báječně a redaktor mu v tom hezky sekundoval. Jmenoval jeho průměrné a zapomenutelné inscenace z Rokoka, které ovšem opatřil přídomkem slavné. Pak se naznačovalo, že se Zajícovi ubližovalo, když byl magistrátem připostrčen na post ředitele MDP. Ale ani slovo o tom, že vyhrál výběrové řízení, přestože nesplnil jeho podmínky a neměl uzavřené vysokoškolské vzdělání, stejně jako o tom, že se předtím neúspěšně ucházel o místo uměleckého šéfa divadla Rokoko. Ti, kteří uspěli, po jeho nástupu museli pryč, ačkoliv měli nárok na čtyřleté období. Mohli si akorát v poslední inscenaci z pana Zajíce utahovat. Jeho však ta negativní energie nezlomila a jako za jiné slavné osobnosti za něj mluví jeho činy – skvělé divadlo, které dělá, narvané diváky. Tak ale vidí MDP hlavně on sám, protože ta jsou dnes scénou bez názoru, bez profilace, bouda pro všechno, co se právě někomu vylíhlo v hlavě: indický epos, pan Kaplan, Anna Karenina, starý otřískaný Albee, baron Prášil, Šakalí léta, adaptace Larse von Triera a teď – proboha ne – i Almodóvar. Provedení pak zpravidla průměrné, režie provozní.
A to nejhezčí na konec: Zajíc a východní filozofie. „Jsem takový badatel, pořád něco dělám, co se týče východu, medituju.“ A už je na přetřesu zlolajná nekompetentní kritika, která o divadle nic neví. A odtud rychle na indická božstva a eposy. Prý existuje skupina lidí, kteří jsou nezintegrovaní, často končí ve věznici nebo dostanou trest smrti. Mají ničitelské nadání a šíří chaos. Jsou to ti, kteří drží v ruce Šivovo pero (rozuměj kritici). Po tom všem nezbývá než volat s okouzleným redaktorem Dolečkem: lepší závěr bychom si nemohli přát.
