Pro někoho možná poněkud zvláštní pravidla hry panují v dostihovém sportu. Kdo se totiž chce živit jako dostihový jezdec, musí vystudovat odbornou školu.
A výjimku nedostane, ani když se jmenuje Josef Váňa.
PRAHA Jak absurdně zní představa, že tenisté Tomáš Berdych s Radkem Štěpánkem by mohli objíždět turnaje pouze za předpokladu, že by vystudovali tenisovou školu, anebo že by Jaromír Jágr před angažmá v Americe či v Rusku musel nejprve zamávat výučním listem s razítkem jakési hokejové školy. Ve svébytném dostihovém světě se však nad nutností zvládnout danou školu, coby můstek k profesionalismu, nepozastavuje snad nikdo.
Syn šestinásobného vítěze Velké pardubické Josef Váňa mladší skládal nedávno na Střední škole dostihového sportu a jezdectví v Praze – Velké Chuchli, kde začíná zítra dostihová sezona, jednu z nejdůležitějších zkoušek.
A kdyby přípravu šidil, nic by mu nebylo platné jeho slavné jméno ani fakt, že si třeba před dvěma roky dojel na Velké pro páté místo. Mladý Váňa prý není bolestín „Já studuju souběžně na dvou středních školách,“ prozradil devatenáctiletý Váňa. „V Mariánských Lázních jezdeckou akademii s maturitou a k tomu ještě v Chuchli obor Jezdec a ošetřovatel dostihových koní. Obě proto, že škola v Mariánských Lázních mi nezajistí oprávnění získat profesionální dostihovou licenci.“ Praktickou i teoretickou zkoušku skládal Váňa u vedoucí učitelky praktického vyučování Marcely Sýkorové, která odmítla, že by měl tenhle student díky svému slavnému otci protekci.
„Kdybychom tak měli podobných žáků víc,“ pochválila Váňu. „Je pracovitý, žádný bolestín. Navíc je k sobě hodně tvrdý.“
Váňa v rámci zkoušky asistoval u podkování, ošetřování a čistění koní a při teoretické zkoušce musel zvládnout pravidla klusáckého a dostihového řádu.
A jsme zpět u základní otázky. Má vůbec i pro tak šikovného mladíka, který už o koních ví téměř vše, tahle škola, byť specializovaná, skutečně smysl?
„Pepčovi mám pořád co předávat,“ povídá Josef Váňa starší. „Má to sice trochu jednodušší v tom, že se kolem koní už tak dlouho točím, ale na druhou stranu bez vzdělání dneska ničím nejste. Když si školu v oboru neuděláte, zůstanete celý život amatérem.“
Mladý Váňa tvrdí, že je ve škole docela pilný žák, ale dříve tomu tak prý nebylo.
Už na studium nekašle „Na školu jsem zprvu celkem kašlal,“ usmívá se. „V poslední době jsem se ale do studia docela obul. Nejvíc mě snad baví ekonomika, protože máme moc hezkou učitelku,“ vysvětluje. „Naopak mě ale moc nebere čeština. Hlavně s literaturou nás tady pěkně dusí...“
Jednoduchá prý nebyla ani písemná zkouška z dostihového řádu. „I když jsem téměř každý týden někde na dostizích, tak to neznamená, že vím všechno. Pořád ještě existuje dost věcí, které by mě mohly případně zaskočit.“
Tříletý obor vzdělání, který by měl Váňa junior brzy uzavřít, mladé kluky a dívky celkem vábí. Setkání s realitou ale jejich romantické představy o bezstarostném ježdění na koních poněkud mění.
„Dost žáků v průběhu prvního ročníku vystřízliví z ideálů a odchází,“ říká ředitelka dostihové školy ve Velké Chuchli Soňa Froňková. „Proto každý rok otvíráme dvě třídy prvního ročníku a do druháku je z nich třída jedna.“
„Asi si myslí, že se o koně bude starat někdo jiný,“ přemítá Míla Voráčová, zástupkyně ředitelky. „Ona je to tvrdá řehole. Ošetřování koní, vynášení hnoje, jízda na koni za každého počasí...“
„Práce u koní většinou nebývá nějak zvlášť placená,“ konstatuje Soňa Froňková. „Musí se dělat hlavně srdcem. Naše škola má ale hodně dobrý zvuk, a když někdo řekne, že je z Chuchle, znamená to záruku kvality. I v zahraničí.“ A tedy leckde otevřené dveře.
