Do tanzanské Dodomy přijela na konci 60. let velká výprava sovětských geologů, která měla hledat barevné kovy mezi Taborou a Mpandou, včetně orientačního průzkumu na zlatém poli Lupa. To je velmi divoká lesostepní oblast táhnoucí se na náhorní planině jižně od výskytu diamantů u Shinyangy.
Můj tanzanský přítel Henry Kimambo věděl moc dobře, jak rád bych se podíval na sever. Právě v té době některé západní společnosti projevily zájem o ložiska fosfátů a solí. A potřebovaly čerstvé údaje a vzorky. Pro pohodlné bělochy z kanceláří to byla těžko přístupná oblast, mne však lákala.
A tak jsem se vydal nejprve k jezeru Natron. K mému landroveru mi komisař přidal úplně nový nákladní bedford a spolu s manželkou, synem a houfem Tanzanců jsme vyjeli severní cestou do Arushy. Zde jsem koupil synovi a jeho mladému příteli Jamesovi dlouhý masajský nůž - ostrý, asi 40 cm dlouhý oboustranný mečík v hezkém červeném pouzdře.
Jeli jsme dále na sever úrodným krajem kolem sopky Mount Meru směrem k hranicím s Keňou. Asi po 50 kilometrech po dobré asfaltové silnici jsme odbočili vlevo. Minuli jsme Longido a před námi se vlnila lesostep bez lidských obydlí.
Cesta byla málo vyjetá, téměř neznatelná a museli jsme dávat pozor na výmoly a ulámané větve akácií s dlouhými trny. Klesali jsme a postupně se začala objevovat stáda zvěře a na obzoru obrys sopečných kuželů kolem Gelaie (2900 m). Byli jsme v téměř nedotčené přírodě, kam přicházeli pouze Masajové a kde operovaly tlupy somálských banditů, vyzbrojených sovětskými kalašnikovy.
Kolem nás se pohybovala stáda antilop, žiraf, pakoní a hejna pestře zbarvených kang - afrických perliček. V dálce jsme spatřili slony a ve vzduchu kroužili supi - připadali jsme si jako v ráji divoké zvěře. Serengeti je proti tomuto území úplnou popelkou.
Tábor na úpatí sopky Přijeli jsme k vulkanickému masivu Gelai a za ním se vynořil strmý, na vrcholu tupý kužel sopečného popela a lávy činné sopky Oldonyo Lengai, posazený přímo do riftového údolí jižně od jezera Natron. To je jedna ze světových rarit: vulkán, který vyvrhuje sodno-karbonátový popel a karbonatitovou lávu. Poslední erupce se udála v roce 1966. Je to jediná přírodní továrna na sodu na světě. Představuje zdroj nevyčerpatelných zásob přírodní sody natronového jezera.
Náš tábor na úpatí Gelaie se stal brzy středem pozornosti místních Masajů. Tábořili jsme nedaleko napajedla jejich stád - dobytka zebu. Asi 500 m od nás stála hrubá budova obchodní stanice. Sídlil zde i zdravotník, který neměl čím (a ani neuměl) léčit, a Somálci. Byli to spíše bandité, kteří loupili slonovinu, řezali kopyta žiraf, vykupovali kůže i žíně ze sloních oháněk, které se dobře prodávaly jako náramky na zvýšení odvahy a mužnosti.
Nebylo to klidné místo, V noci jsme viděli obrovské šedé stíny slonů nehlučně kráčející kolem našich stanů k napajedlu. Procházely tudy zebry a slyšeli jsme řev lva. Nespali jsme a já měl vedle lůžka pro jistotu postavenou nabitou kulovnici. Uvězněni v prachu Porouchaný landrover mě donutil použít nový nákladní bedford. Cesta vedla kolem lávových proudů a tufů a aglomerátů tyčících se v mnohasetmetrových stěnách.
Na dně údolní cesty bylo pekelné vedro, černé čedičové skály bez vegetace zvyšovaly dojem opuštěnosti. U cesty ležela zdechlina žirafy s uříznutými kopyty. Byla úplně vyschlá. A dále kráva zebu, pak další... Na cestě byly rozházené kulaté čedičové pumy a sopečný prach, který všude pronikal. Často jsme zastavovali, odvalovali balvany a zahlazovali díry. Už jsme ujeli 40 km směrem ke keňským hranicím, když cesta prudce odbočila do svahu na západ. Jeli jsme na plný plyn, ale bylo to marné; zapadli jsme do popela. Tři hodiny jsme vyhrabávali předek auta po kolena v prachu, sekali větve a podkládali jej kameny.
Nové auto už mělo pomačkané blatníky a vyražený světlomet... Dál to s ním prostě nešlo. Naštěstí se nám podařilo projet později landroverem. Před námi se otevřela bezútěšná krajina červené, šedé a černé barvy. V úseku dlouhém deset kilometrů jsme překonali 18 srázů, tedy 18 zlomových linií, a několik sopečných kuželů.
Konečně jsme se přiblížili k jezeru. Je to skutečně jezero? V mohutné pánvi obklopené na východě masivem sopek vysokých přes 2000 metrů a na západě srázem (escarpmentem), okrajem pláně Serengeti, jsme viděli malá jezírka, zelené ostrůvky, hnědé bahno, ale především oslnivě bílou sodnou kůru.
Zelené ostrůvky byly pokryty vegetací rostoucí kolem termálních pramenů. Voda v jezeře je 40 až 50 °C teplá a alkalicky slaná. Žijí v ní drobné, termofilní ryby. Na délce jeden kilometr jsem napočítal třicet mohutných vývěrů.
Kolem lagun se pásla stáda zvěře; množství roztrhaných pakoní a zeber svědčilo o přítomnosti lvů. Již na vzdálenost 15 km byl kolem jezera vidět růžový lem. To byli plameňáci, kterých zde v některých ročních obdobích žije kolem milionu. Plameňáci zrození v jezeře Brodili jsme se asi 800 metrů hnědým bahnem, než jsme dosáhli sodné krusty. Ve vyschlých lagunách je až metr mocná, rozlámaná jako ledové kry po jarním tání přesunuté přes sebe.
Dál směrem do jezera vytváří jen několik centimetrů mocnou krystalickou vrstvu. Je složena z přírodní sody - vodnatého uhličitanu sodného, často s příměsí dalších vodnatých karbonátů, jako je minerál gaylusit. Pouze v období dešťů se povrch pánve pokryje na několik týdnů tenkou vrstvou vody, která se rychle odpaří. Alkálie se vyplavují ze sopečného popela a jsou přinášeny termálními prameny. Během období sucha se usazují.
Prameny na tektonických liniích přinášejí denně do jezera na 3000 tun solí sody a 1300 tun kuchyňské soli. Krusta mocná 20 až 90 cm pokrývá plochu přes 200 km2 . Jen na povrchu je 90 milionů tun zásob solí. Sondy, které jsme kopali, ukázaly další, hlubší solné polohy. Mimo sodu a kamennou sůl je zde Glauberova sůl, fluorid sodný, fosforečnan sodný a potaš. A zásob stále přibývá.
Alkalická voda přímo šumí životem - žijí v ní řasy, různé larvy a korýši. Pro plameňáky je ale toxická - aby se napili, putují k teplým pramenům, kde je voda s obsahem alkálií a solí méně koncentrovaná.
Horký, vlnící se vzduch brání ve výhledu na hnízdiště plameňáků, odkryl je teprve letecký průzkum.
Masajové věří, že se plameňáci rodí přímo z jezera, neboť vidí jen mláďata vynořující se ze středu tohoto rozžhaveného kotle. Nepřístupnost, klid od lidí a hojnost potravy jsou to, co zde plameňáci hledají.
***
VÝPRAVA DO RÁJE PLAMEŇÁKŮ Jezero Natron je obří zásobárnou kuchyňské soli, sody i dalších minerálů. Zároveň však představuje místo s unikátním ekosystémem. Hnízdí u něj až 2,5 milionu plameňáků. Už ze vzdálenosti několika kilometrů je kolem jezera vidět růžový lem tvořený těly těchto ptáků. Láká je voda plná sinic, které jsou jejich oblíbenou potravou.
Při cestě k jezeru zapadlo auto českého geologa do sopečného prachu na úpatí sopky Gelai
Díky vysoké koncentraci solí a malé hloubce jezero zčásti pokrývá bělavá krusta. Minerály, slané prostředí a teplota vody šplhající až k 50 stupňům Celsia navíc představují ideální prostředí pro určité mikroorganismy a sinice. Ty při fotosyntéze vytvářejí barvivo, díky kterému dostává celé jezero oranžový až narudlý nádech.
O autorovi| VÁCLAV G. CÍLEK, Text byl převzat z knihy geologa Václava G. Cílka staršího nazvané Svahilské pobřeží, kterou vydalo nakladatelství Dokořán. Zkrátila a upravila redakce LN.
