Když Slovinci hlasovali pro nezávislost na Socialistické federativní republice Jugoslávii, jen málo lidí předpovídalo, k čemu všemu může referendum z 23. prosince 1990 vést. Slovinsko šlo dál svým tempem, ne nepodobným českému. Vlastní cestou vykročilo definitivně po několikadenním konfliktu, ve kterém se zbraněmi spíš harašilo, než aby se z nich střílelo. Pak přišlo postupně mezinárodní uznání, přijetí do NATO, přijetí do EU, přijetí eura.
Zbylých pět jugoslávských republik a jedna autonomní oblast kráčely cestou hodně odlišnou. Kromě Černé Hory na území každé z nich vypukl konflikt, který bez ohledu na svůj rozsah už nebyl jen hrou na válku, ale opravdovým válčením. Počty mrtvých sahají od několika desítek v Makedonii po nejméně sto tisíc v Bosně a Hercegovině. Kosovo nuceně opustilo přes milion osob, Bosnu dvakrát víc. Slabší členové rozpadající se federace se záhy stali kořistí silnějších hráčů – Bosna Srbska s Chorvatskem, Makedonie zas Řecka.
Až s odstupem času se ukazuje, že válečné škody nebyly tím nejhorším, co bývalou Jugoslávii potkalo. Vždyť třeba Německo bylo dvacet let po druhé světové válce zpět v kondici a zvalo si na pomoc lacinou pracovní sílu z jihu Evropy. Bývalá Jugoslávie s výjimkou Slovinska hospodářsky stále spíše pokulhává. V posledním desetiletí se sice podařilo nahodit motor rychlého růstu HDP, který běžel až do krize, jenže zpoždění bylo příliš velké.
Když mafie má svůj stát Bolesti, jež po pádu komunismu prodělaly země středovýchodní Evropy, znají i nástupnické státy bývalé Jugoslávie. Avšak o řád horší. Jestliže při české privatizaci se – slovy Václava Klause – zhaslo na pět minut, na Balkáně často na celé roky.
Privatizovalo se bez obalu do kapes příbuzných a nohsledů mocipánů. Policie až donedávna nejenže máloco vyšetřila, ale mnohdy byla přímo součástí zločinů. Novinářský bonmot z konce 90. let zněl: „Každý stát má svou mafii, ale v Makedonii má mafie svůj stát.“ Jako v každém bonmotu v něm byla nadsázka, poukazovala však na skutečný problém. A pokud bylo tohle problémem pro Makedonii, pak tím spíš pro Miloševičovo Srbsko, Tudjmanovo Chorvatsko, Izetbegovičovu Bosnu, Djukanovičovu Černou Horu, Thaciho Kosovo.
Etnický nátěr zmíněných válek zakrýval skutečnost, že byly gigantickým přerozdělením majetku: mezi národy, ale i uvnitř nich. Celkově při transformaci většina zchudla, nemnozí vyvolení pohádkově zbohatli. Tajné služby pletoucí se do politiky v Srbsku, Chorvatsku, Bosně i na Kosovu, politika dělaná hlavně v zákulisí, nevyhlášený boj proti občanské společnosti jen dokreslovaly první transformační dekádu. Stopy tohoto dědictví si bývalá Jugoslávie bez Slovinska nese dodnes. Teprve když začala být skutečně otevřená perspektiva evropské integrace, začaly se věci měnit k lepšímu.
Muselo to být?
Na shora zmíněném výročí je samozřejmě nejzajímavější otázka, zda by dějiny kráčely jinak, kdyby nebylo slovinského referenda. Bylo referendum osudnou první kostkou domina, která s sebou strhla ostatní? Ponechme stranou, čím a zda by bylo možné referendu zabránit.
Měsíc po referendu se sešli slovinský a srbský prezident a navzájem se shodli, že Slovinsko má právo opustit federaci, a na druhé straně mají Srbové právo žít v jednom státě. Jenže slovinský tah na nezávislost byl do značné míry výsledkem úporné Miloševičovy snahy zcentralizovat a podřídit si Jugoslávii. Mezi Srbskem, Slovinskem a Chorvatskem zuřila už celé měsíce před referendem z Miloševičovy iniciativy obchodní a celní válka. Skutečnou první kostkou tedy byl nejspíš těsný výsledek opakovaného hlasování v ústředním výboru komunistické strany Srbska, které Slobodana Miloševiče vyneslo do křesla předsedy srbských komunistů. V měsících po slovinském referendu čekalo Jugoslávii více uzlových bodů. Transformovaní komunisté v Chorvatsku, kteří měli podstatně větší důvěru domácích Srbů, si chtěli pojistit vítězství v prvních pluralitních volbách supervětšinovým systémem. Získali milion hlasů, nacionalista Franjo Tudjman o dvě stě tisíc víc... Nedlouho před vyhlášením slovinské nezávislosti chtěla moc ve federaci převzít armáda. Neodhodlala se. Černá Hora přistoupila na plán řízeného rozpadu Jugoslávie, ale pod Miloševičovým tlakem zakrátko ustoupila.
Všechny tyto události mohly teoreticky být dějinnými výhybkami. Silou, která mohla dění na počátku ovlivnit nejvíc, byly však Evropské společenství (dnešní Evropská unie) a USA. Za předpokladu politické vůle, zahrnující i možnosti vojenské intervence. Ta ovšem nebyla.
Té kontrolky jsme si nevšimli Není příliš pravděpodobné, že by bylo možné zabránit odchodu Slovinska a zachovat Jugoslávii, ale mohl být například zachován společný hospodářský prostor. I kdyby se nepodařilo zabránit konfliktům, mohly být pouze lokální a krátké. Kdyby boje v Chorvatsku byly ukončeny rázným zásahem zvenčí, vypadal by i konflikt v Bosně jinak. Pak by vypadal jinak i konflikt v Kosovu a v jižním Srbsku a Makedonii by se nejspíš vůbec nebojovalo. Kdyby obrovské sumy nezmizely nenávratně kvůli válkám a embargům, byl by dnes zbytek Jugoslávie nepoměrně bohatší. Také parlamentní zřízení by v sobě od počátku mohlo mít více demokracie a nebýt jenom fasádou pro zákulisní dělení moci. Střední třída by díky tomu v postjugoslávských státech nebyla tak společensky a materiálně otřesena a občanská společnost by se začala rozvíjet dříve.
Není obtížné si představit, že Chorvatsko a Srbsko (buď včetně Kosova, či v nějaké variantě kyperského modelu) by se za těchto předpokladů mohly stát členem EU současně s Bulharskem a Rumunskem, ostatní by nejspíš o vstupu vyjednávali. A i když by postjugoslávské státy určitě trpěly podobnými neduhy jako střední Evropa, nebyl by asi rozdíl v řádu. Jenže to by Evropa a USA musely brát slovinské referendum jako blikající kontrolku signalizující havárii.
***
Není příliš pravděpodobné, že by bylo možné zachovat Jugoslávii, ale mohl být například zachován společný hospodářský prostor
O autorovi| FILIP TESAŘ, balkanolog Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů
