No vida! Březnové slunce se rozpálilo a skrápí zemi hojnými paprsky.
Tohle je zřejmě ten blouznivý čas, kdy i ten nejpracovitější úředník, nejšílenější prodejce, nejzapálenější politik lidumil, či snad dokonce i novinář, vybledlý z kanclu, pozdvihne popelavou tvář k nebesům a vzkřikne: „Pytlík fazolí a do hor!“
A bude tak opakovat volání básníka Pavla Zajíčka, který tak bledolící dekadenty z podzemí upozorňoval na příchod jara.
Puzení vydat se ke slunci je dozajista ukryto v každém, v krvi šplíchá neklid a divokost předků. A když příroda nastaví vlídnější tvář, chce se nám pryč, a to okamžitě. Vydat se na cestu, táhnout, putovat jak divocí sobi tundrou, jako obří kytovci se smyslně smykat oceánem, jako vlčí smečka klouzat Karpaty, či snad dokonce táhnout nebem a po způsobu divokých husí splývat mezi mraky, jak to hezky popsal třeba Jaroslav Foglar.
Ano, ovšem, ty hypotéky, či snad dokonce věřitelé na krku, starost o dorost, či dokonce o drobotinu, nemluvě o fatální ochablosti mysli i těla po dlouhé zimě nás nadále bezpečně přiková k hlučným a špinavým městům, městysům, rodné hroudě. Ale divočina je opravdu za humny. Chce to jen trochu nadšení! A moc toho nepotřebujete.
Když Erik Baláž jako kluk poprvé pronikl do Koprové doliny, neměl ani karimatku, ani celtu. A nyní přináší svědectví o možnosti vydat se mezi medvědy jeho vskutku nádherná kniha Posledná pevnosť.
Znalec šelem Erik Baláž (1978) tráví mezi medvědy (vlci tu žijí také) v tatranské Tiché a Koprové dolině - divokém území, které zázrakem přežilo uprostřed Evropy - patnáct let. Není to žádný další jurodivý Grizzly Man, ale studovaný chlapík, který má k zvířatům úctu a vždy zachovává odstup - a to samé radí i čtenáři.
Fotky pořídil Ital Bruno D’Amicis. Do batohu se tahle bichle nevejde, ale do hor přece někdy stačí jen ten pytlík fazolí.
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
