Městská divadla pražská nepatří zrovna k umělecky progresivním pražským scénám. Spíš ke konvenčním kamenným divadlům sázejícím na jistotu a konzervativního měšťanského diváka. Bez výraznějších režijních koncepcí, bez zásadnějšího estetického gesta s důrazem na herecké výkony, které spíš neoslní, a s dramaturgií většinou klasických nebo komediálních titulů. A občas se v sebevražedném gestu rozmáchnou třeba po takové látce, jakou byl na podzim loňského roku staroindický epos Mahábhárata.
Podobně je tomu u nové inscenace Dobrodružství v Divadle Rokoko od slavného maďarského spisovatele Sándora Máraie v režii Radovana Lipuse. Ani tentokrát se nic podstatnějšího nezrodilo. Máraiova hra se až pedanticky drží klasicistního schématu tří jednot. Děj plný vztahových zápletek a nečekaných zvratů se odehraje během několika hodin na jednom místě a běží téměř souvisle. Působí až dojmem osudové antické tragédie. Jen v jejím středu nestojí starověký hrdina, ale usedlý, společensky etablovaný měšťan, který považuje za nutné držet se svých zásad a hodnot i v těch nejvyhrocenějších situacích. Zásady to však nejsou nijak razantní nebo nesmlouvavé. Jsou zcela obyčejné. Pramení z vědomí, že lidé by se k sobě měli chovat slušně, i když by si někdy nejraději nafackovali.
Zdvořilost profesora Kádára, specialisty na onkologii, se v jeho situaci stává svým způsobem heroickou. Chystá se ho kvůli milenci opustit jeho milovaná, o dvacet let mladší žena. On sám o tom ví, ale dlouho nedá nic najevo. I přesto, že by se mu zhroutil celý jeho svět, který budoval právě a jen pro ni. Snaží se o ni bojovat, přiznat jí i sobě chyby a viny, jichž se vůči ní dopustil. Snaží se zkoumat příčiny, proč k tomu všemu došlo, a zachránit, co se dá. Jenže neúspěšně. Při vyšetření své ženy navíc objeví, že trpí smrtelnou rakovinou plic a že jí zbývá jen půl roku života. A v této chvíli nastupuje vrcholná oběť lásky profesora Kádára. Svou ženu sám posílá do náruče mladého milence s vědomím, že v ní také zemře, ale mnohem šťastnější, než kdyby zůstala s ním. K dovršení tragické hořkosti se ukáže, že profesorův asistent, s nímž chce žena odjet, zdaleka není hoden takové lásky, jakou je zahrnován profesorovou ženou.
Příběh Máraiovy hry je silný a překvapivý. Někdy z něho ovšem čiší literárnost, která dokládá, že Márai byl opravdu spíš prozaik, a nikoli dramatik. Obzvláště ve chvílích, kdy se zapomene a nechá postavy sdělovat své vlastní velkolepé myšlenky.
Scénograf Petr Matásek vystavěl na scéně v realistickém duchu hry profesorovu ordinaci se stolem, křeslem, pohovkou a jinak ponechal prázdný prostor. V pozadí ordinaci ohraničil skleněnou stěnou s dvojkřídlými posuvnými dveřmi, které se při příchodu či odchodu postav automaticky rozevírají. Za nimi je snad cosi jako zahrada, kterou reprezentuje kašírovaný strom, z něhož občas něco bezděčně upadne.
Inscenace ovšem stojí i padá s hereckými výkony. Herci hrají civilně, naštěstí moc nepsychologizují, ale bohužel většinou jen obstojně odříkávají text. Na premiéře bylo zjevné, jak jsou si ve svých rolích zatím nejistí a občas nevědí, co s rukama či nohama. U dialogů často bezděčně popocházejí po scéně, aniž by to mělo nějaký smysl, nebo se opakovaně chápou všemožných předmětů, aby alespoň na chvíli zaměstnali ruce. Působí to nahodile a bezradně. Jediný, o kom by se dalo říci, že podal koncentrovaný, propracovaný výkon a z malé role si učinil vděčnou hereckou příležitost, byl Hanuš Bor jako doktor Szerekes.
Divadlo je to poměrně kožené a bez nápadu. Taková ušlechtilá nuda. Nakonec jak je v Městských divadlech pražských běžné, bez ohledu na to, kdo tam zrovna režíruje. Inscenace se ale může v rámci repríz ještě usadit a alespoň zčásti povznést na kvalitě. Třeba i proto, že se Oldřich Vízner v hlavní roli doučí text, anebo si ho aspoň zvykne číst nebo chytat od nápovědy nenápadněji a bez škobrtání.
Zatím je však v rámci inscenace nejpůsobivějším počinem text dramaturgyně Věry Maškové o Sándoru Máraiovi v programu k představení. Je hlubokým, poučeným, chvílemi poeticky filozofujícím a nezměrně čtivým vyznáním obdivu k maďarskému spisovateli zašlých středoevropských časů.
***
Sándor Márai: Dobrodružství
Režie: Radovan Lipus Překlad: Kateřina Pošová Scéna: Petr Matásek Městská divadla pražská, Divadlo Rokoko, premiéra 24. 4.
Příběh je silný a překvapivý. Někdy z něho ovšem čiší literárnost, která dokládá, že Márai byl opravdu spíš prozaik. Obzvláště ve chvílích, kdy se zapomene a nechá postavy sdělovat své myšlenky.
Inscenace stojí a padá s hereckými výkony. Herci hrají civilně, ale bohužel většinou jen obstojně odříkávají text. Na premiéře bylo zjevné, jak jsou si ve svých rolích zatím nejistí a občas nevědí, co s rukama a nohama.
