* Vedle volné tvorby se věnujete portrétům – jak by to probíhalo, kdybych se chtěl od vás nechat vymalovat? Kolikrát bych vám musel sedět modelem a na kolik by mě můj portrét vyšel?
Nevnímám portrét jako nějaké oddělené odvětví nebo žánr. Je to jednoduše umělecká výpověď, která musí splňovat kritéria současné malby, ale ano, zároveň je to portrét, tedy obraz vztahující se ke konkrétní osobě. Takže je pro mě důležitá určitá nadstavba či přesah, propojení s nějakým symbolem. V podstatě navazuji na středověký systém, kdy většina portrétovaných, zejména v případě světců a mučedníků, byla vypodobněna s typickým symbolem či atributem. Tahle ikonografie je mi blízká, proto i mnou portrétované osoby mají vždy nějakou nadstavbu týkající se své osobnosti či něčeho, co se vztahuje k mojí představě o jejich osobnosti. Akorát se nesnažím být tak polopatická jako středověcí portrétisté.
* Jak byste namalovala třeba mě?
Vás – coby žurnalistu – bych nenamalovala s novinami v ruce či za psacím strojem, ale spíš bych pracovala se slovem a jazykem, s jistou odhmotněností, vzdušností... Dovedu si představit, že by z vás byla vidět jen hlava a ramena, zbytek těla by se transparentně vytrácel v prostoru, možná by kolem vás byly komiksové bubliny a v nich slova sestavená z binárního kódu. Asi tak nějak... Ale určitě bychom se nemuseli trápit nucenou konverzací při zdlouhavých sezeních u mě v ateliéru – jako výchozí materiál používám fotografii, kterou si sama pořídím. Cena se pak samozřejmě odvíjí od velikosti obrazu a počtu portrétovaných osob, ale taky tak trochu záleží na dohodě. Každopádně přesnou částku vám neřeknu.
* Ještě před sto lety bývalo portrétování ve velké módě, jak je tomu dnes? Kdo se vlastně v současnosti nechává portrétovat?
Češi jsou takový uzavřený, černobílý národ, který dá až příliš na názory druhých. Osobně si myslím, že kdyby si lidé vůbec připustili, že si mohou nechat namalovat portrét, a měli dost sebevědomí a energie čelit nařknutí z narcisismu ze strany méně osvícených jedinců, toužil by po osobním portrétu téměř každý. Bohužel těch lidí, kteří jsou schopni překročit hranici snů, není mnoho. Osobně jsem na zakázku namalovala něco kolem osmi až desíti portrétů. A většinou si je ode mě objednali lidé z vyšší střední třídy – právnička, developer, podnikatel.
* Jak došlo k tomu, že vás už v šestnácti letech přijali na Akademii výtvarných umění, aniž byste dokončila střední školu?
To byla v plné míře zásluha mého profesora kresby na Střední umělecké škole Václava Hollara. Nejdřív moje figurální a portrétní kresby ukazoval ostatním studentům – včetně těch z vyšších ročníků, pak je rozvěšoval po chodbě. A nejspíš při tom musel dojít k nápadu, abych se pokusila o přijímací zkoušky na AVU už po druhém ročníku střední školy. Zkusila jsem to – a prošla až do posledního kola, jímž je osobní rozhovor s profesorem ateliéru, do něhož se uchazeč hlásí. Ocitla jsem se tedy na pohovoru u Jiřího Sopka, který se mě ptal, jaké umění se mi líbí – jmenovala jsem třeba Bazelice a Aléna Diviše. Na něm bylo finální rozhodnutí – přijal mě a já jsem mu dodnes za jeho ochotu riskovat moji nezralost vděčná. Mám tedy vysokoškolský diplom, ale chybí mi maturitní zkouška.
* Jak vás na Akademii přijali spolužáci, kteří museli být často o mnoho starší?
Je pravda, že většině z nich bylo třiadvacet čtyřiadvacet let, zatímco mně bylo sedmnáct a prožívala jsem pubertu. Navíc prostředí umělců je obecně hodně individualistické a já jsem byla vždycky tak trochu outsider – bylo mi příjemněji stát na okraji dění v roli pozorovatele. Po spoustě let jsem se dozvěděla, že se na mě studenti z vyšších ročníků chodili dívat jako na tu holku, co se dostala na školu tak mladá; naštěstí jsem si ničeho takového nevšimla. To bylo dáno tím, že prostředí na Akademii je až sektářské – studenti jsou vymezeni v rámci jednotlivých ateliérů a k vzájemnému kontaktu mezi nimi příliš nedochází. A i když jsem v podstatě introvertní, na lidi působím spíše extrovertně až excentricky – to všechno dohromady mezi mnou a mými spolužáky vytvořilo určitou bariéru, která sice nebyla nijak citelná, ale existovala.
* Znamená to, že zpětně svůj vzdělávací skok nehodnotíte až tak kladně?
Víte co, přišla jsem o třeťák a čtvrťák na střední škole mezi svými vrstevníky, což zpravidla bývají nejlepší studentská léta, a já dodnes cítím, že v mém vývoji tohle období chybí. A za druhé jsem neměla maturitu, takže jsem se nemohla hlásit na žádnou jinou vysokou školu – svého času jsem totiž uvažovala ještě o studiu dějin umění.
* Jak na vaši zdánlivě zázračnou výtvarnou kariéru reagovala vaše matka Renata Drahotová, která je také akademická malířka a restaurátorka?
Máma na mně nikdy přehnanou chválou neplýtvala, vždycky spíše zastávala názor, že čím na mě bude tvrdší, tím budu jednou lepší. Když jsem se někdy ve dvanácti rozhodla pro výtvarné umění, tak začal programový výcvik. Vybavuji si nekonečné studie všeho možného – mechy, kliky, sklenice, šneci a hlavně květák, což bylo něco šíleného! Žádná jiná zelenina nemá tolik titěrných růžiček! Piplala jsem se s tím celé odpoledne a pak přišla máma a povídá: „Není to dobrý – znova!“ Musím říct, že nad květákem jsem pár slz uronila...
* Třeba vás touhle metodou chtěla od výtvarné kariéry naopak odvrátit...
Myslím, že neměla žádné dogma, je spíše pocitová. Když nastupovala na AVU, byly mi dva roky, takže jsem vlastně na Akademii vyrůstala – lidi jako Vladimíra Skrepla, Ladu Faixovou nebo Jana Bačkovského jsem znala odmala, dětství jsem strávila uprostřed undergroundového uměleckého prostředí. Navíc mě máma už jako malou tahala po výstavách. Dodnes si pamatuji, že jsem tenkrát vůbec nechápala abstrakci – na svých vlastních dětech teď ovšem vidím, že děti obecně mají tendenci být konzervativní. Je ale fakt, že mě také na základě vlastní zkušenosti upozorňovala, že volným uměním je těžké se živit. Navrhovala proto oděvní průmyslovku, ale i když mám k oblečení dobrý vztah, částečně mě inspiruje a už od malička jsem si něco šila, tak mně na druhou stranu nikdy nepřišlo natolik zajímavé a naplňující, abych se jím zabývala profesionálně.
* Nicméně na Hollarku jste se dostala až oklikou přes střední uměleckoprůmyslovou školu, kde jste studovala obor hračky. – To vás nebavilo?
To nemůžu říct, protože jsem se k jejich skutečnému studiu ani nedostala. Prostředí SUPŠ mě tížilo, a tak jsem po ukončení prvního ročníku přešla na školu Václava Hollara. To bylo naopak nejúžasnější období – tehdy tam studovala spousta zajímavých lidí jako třeba Milan Salák, Lela Geislerová, Ondřej Anděra nebo Michal Pěchouček. Ten mě od začátku zajímal – studoval o rok výš než já, osobně jsem ho neznala, dokonce ani jeho jméno, takže jsem si nebyla jistá, jestli je to kluk, nebo holka; měl tenkrát takové androgynní rysy. Jednou jsem ho proto sledovala, kam jde na záchod...
* Ale vy jste také na škole vynikala pozoruhodným zjevem – není mnoho studentek AVU, které si přivydělávají jako modelky.
To byl nápad naší sousedky. Ta si mě všimla a poslala mě ke své známé, která měla modelingovou agenturu – trošku jsem tak při škole předváděla a fotila. Měla jsem k tomu ovšem naprosto indiferentní vztah, brala jsem to čistě jako brigádu, nikdy jsem se modelingu nechtěla věnovat profesionálně – nebavilo mě to prostředí a s lidmi pohybujícími se v tomto oboru jsem neměla o čem mluvit.
* Vaši spolužáci z Akademie to věděli?
To nevím, ale já jsem to každopádně nikde nehlásila; možná jsem se za to trošku styděla. Rozhodně mi bylo dost nepříjemné, když jsem na jedné přehlídce viděla v publiku Lukáše Rittsteina a Federica Díaze; dodnes nevím, jak to zjistili... Každopádně a poněkud nečekaně mě žádnými pozdějšími sarkastickými poznámkami neničili.
* Na Akademii výtvarného umění jste začínala v ateliéru malby u profesora Jiřího Sopka, pokračovala jste přes ateliér klasické malby profesora Zdeňka Berana a překvapivě skončila v ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida – jak jste dospěla k takovým žánrovým proměnám?
Přesuny mezi ateliéry jsou na AVU běžné – je jen k dobru věci, když si student vyzkouší více výrazových prostředků a přístupů. Navíc pro mě to byly přesuny docela logické – u Sopka jsem zjistila, že se potřebuji naučit určité malířské postupy, formální a klasické malířské techniky jsem se naučila u Berana a pak už jsem si jen potřebovala ujasnit koncepci a svůj osobní přístup k umění. A na to je dokonalý David – to je takový umělec-filozof-psycholog.
* Zároveň jste se věnovala takzvanému public artu…
V roce 1998 jsem v rámci projektu Umění ve veřejném prostoru duhově nasvítila Pražský hrad, což Jirka David komentoval slovy, že takhle obrovský projekt se ještě žádnému ze studentů realizovat nepodařilo a že je z toho sám v pozitivním šoku. Možná jsem ho inspirovala k jeho Srdci na Hradě, které rozsvítil o čtyři roky později...
* Vaše nasvícení Pražského hradu tehdy vzbudilo značnou mediální pozornost. Jak vás napadlo a nakolik bylo obtížné získat všechna povolení?
Tehdy bylo období house party, já navíc pracovala se světlem, takže bylo logické pokusit se o nasvícení nějakého veřejného prostoru. Hledala jsem místo, které je dobře viditelné a už samo o sobě osvětlené – a vhodnější dominanta v Praze není. Připadala jsem si ale spíš jako produkční než umělkyně – půl roku jsem sháněla veškerá potřebná povolení, abych na jeden den Hrad osvětlila. Projekt sám byl ovšem kromě působivého vizuálu i politicky kritický, protože se jmenoval Vzdušné zámky.
* Plánujete do budoucna další projekty ve veřejném prostoru?
Ráda bych, mám pár nápadů, ale v současné době nejsem jen umělkyně, ale především matka dvou dětí, což se s přípravou tak náročných projektů, jako je public art, kombinuje dost obtížně. Teď se proto věnuji především malbě, kterou je možné realizovat v mém domácím ateliéru; je to pro mě taková osobní terapie.
* Na vašich obrazech se často objevují velmi zářivé barvy, dokonce flitry. Jak na to reaguje vaše publikum?
Flitry jsou moje srdeční záležitost – používám je už od Akademie, je to určitý leitmotiv mých obrazů. Jejich schopnost odrážet jak denní, tak syntetické světlo má pro mě obrovskou emocionální sílu... Nicméně v Česku existují obrovské předsudky, takže by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby v mých výtvarných prostředcích někdo spatřoval kýč. Pro mě osobně je kýčem panenka Barbie oblečená do flitrovaných růžových šatiček, jenže i to je ikona nesoucí v sobě určitou nostalgii.
* Vaše poslední práce jsou poměrně rozměrné – nemáte strach, že o ně ze strany kupců či galeristů nebude příliš velký zájem?
Prodejní hledisko při tvorbě vůbec nezohledňuji, to mě v nejmenším nezajímá. Nehledě na to, že když jsem šla k přijímačkám na AVU, tak jsem udělala třímetrové obrazy – tím pádem z hlediska času své výtvory spíše zmenšuju... Je ale pravda, že mým snem je mít obrovský ateliér a vytvářet jenom velké obrazy – malé formáty mě neinspirují, nedokážu se do nich vcítit. Dnes to řeším alespoň tak, že maluji středně velká plátna, tak 120 na 160 centimetrů, která na sebe navazují – a já z nich můžu případně skládat ta vysněná obrovská plátna!
***
VERONIKA DRAHOTOVÁ . Narodila se se 25. července 1975 v Praze. . V letech 1990–91 studovala na střední uměleckoprůmyslové škole, následně rok na Střední umělecké škole Václava Hollara. . V roce 1992 nastoupila jako teprve sedmnáctiletá na AVU do ateliéru Jiřího Sopka. . V roce 1995 absolvovala stáž na San Francisco Art Institute. . V roce 2000 ukončila studia na AVU v ateliéru Jiřího Davida. . Samostatně vystavovala například v Praze, Los Angeles, Bruselu, Bělehradě či Berlíně, byla zastoupena na skupinových výstavách v Tokiu, New Yorku, Budapešti či San Francisku.
