Snad od počátku kinematografie lidé chodí do kina také proto, aby zapomněli na svět, z nějž tam přišli, a nechali se přenést někam jinam. Nejsem sice zrovna největší fanoušek filmu Jamese Camerona Avatar, není však pochyb o tom, že možnosti přenášení snímek značně rozšiřuje. Ve třech dimenzích zachycený měsíc Pandora působí plasticky, plátno v Avatarovi slouží jako okno někam jinam.
Na serveru CNN je reportáž o lidech, kterým po shlédnutí Avatara dělal návrat do normálního světa problém. Pandora jim ve srovnání se Zemí připadala daleko přitažlivější, snad i živější. „Byl jsem v depresi, protože jsem chtěl žít na Pandoře, která mi přišla tak dokonalá, znechucoval mě pohled na náš degresívní svět (... ) Neviděl jsem smysl v tom, abych se o cokoliv pokoušel. Žijeme v umírajícím světě,“ cituje CNN Švéda Ivara Hilla. Na internetových fórech prý zaznívají tisíce podobných hlasů.
Z obrovského množství diváků Avatara jich tímhle způsobem jistě reaguje jen nepatrný zlomek. Dá se ale čekat, že tužby podobně uvažujících lidí jednou budou o hodně snáze a dlouhodoběji naplnitelné než teď. Cameronův film se odehrává ve vzdálené budoucnosti, obraz té bližší ale možná skýtá hlediště kin po celém světě. Po novinářské projekci, kde jsem Avatara viděl, jsem potřeboval rychle prchnout. Vymrštil jsem se, jakmile začaly titulky. Rozhlédl jsem se a viděl sál plný lidí s 3D brýlemi, nehybně zírajících dopředu, kvůli zakrytým očím jejich tváře ztratily kus individuality. Asi to byl pozdrav z krásného nového světa. Jistě je možné vyjmenovat důvody, proč se na něj těšit. Ve mně ale v tu chvíli trochu hrklo.
