Poslyšte příběh kritika X, osoby zkušené, renomované s minimálně dvacetiletou praxí. Momentálně je externím divadelním referentem v jednom celostátním deníku. Jeho recenze tam byly dosud žádané, psal je pečlivě, vážil a vybíral, co smysl má a co ne. Občas ale je třeba zabrousit i do vod komerčních a plytkých a každý své cti dbalý kritik ví, že noviny mají širokou čtenářskou obec, a že tudíž nelze vyzobávat jen lahůdky.
Náš hrdina splnil svou povinnost, a co viděl, to pravdivě popsal a zhodnotil. A bylo to vskutku hrůzné, i ostatním kolegům, kteří si většinou vzájemně v náručí neleží, vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a byli zajedno. Věc byla po právu všemi seřezána. Tady ale, vážení, veškerá sranda končí. Deník byl totiž mediálním partnerem zmíněného výplodu a jeho autor začal konat ve víře, že mu partnerství zaručuje nárok na pochvalnou recenzi, ne-li „paján“.
Kritik externista šel na koberec k šéfredaktorovi a byly mu tam předhazovány neuvěřitelné blbosti, které na něj autor vyšťáral jako údajný střet zájmu. Externista (sic!) byl vyhozen, posléze když hlava vychladla, opět přichýlen. Poučení z krizového vývoje: za bolševika se chodilo na koberec kvůli tomu, že se napsalo o lidech, kteří byli na indexu, nebo že se pohanělo socialistické veledílo o stranu se zaslouživšího jinak impotentního umělce. A podobně, prohřešků proti straně a vládě byla řada, tresty odstupňované a na jejich konci se skvěl vyhazov. Dnes se chodí na koberec, když jde o prachy a o kamarádšofty. Aspoň ale, že se to neutají, lze se o tom psát jinde a dotyčným se může plivnout na botu. A to je vlastně docela dobrá zpráva.
I Jan Werich měl s kritikou potíže, a jak píše v roce 1958, kritika se nám prý odpojila od mas. Kritici prý mají nadbytek kritické neodpovědnosti a kritika se prý nepíše pro čtenáře novin. Umělecká kritika má totiž v první řadě sloužit umělcům: „Musí prýštit z lásky k umění, a nikoliv z praktické nutnosti nebo zklamání a z neúspěchu umělecké činnosti pisatelovy.“ Můj ty Tondo kolenatej, i ty, Brute! Vždyť my se vlastně všichni strašně užíráme, že neumíme napsat tak „hezkej muzikál“ jako ti naši umělci.
