Příběh z plátna se v realitě neodehrál už 73 let. Odstup od triumfu Franka Perryho z roku 1936 se zvětšuje a zvětšuje. Žádný domácí hráč se po druhé světové válce nedokázal dostat ani do finále a britští fanoušci trpí.
Dočkají se snad letos? Po éře Tima Henmana, který ve Wimbledonu vypadl hned čtyřikrát v semifinále, začínají spoléhat na Andyho Murrayho.
Dvaadvacetiletému rodákovi z Glasgow má ke splnění úkolu pomoci také retro oblečení ve stylu Perryho éry, které bude na kurtu letos nosit. „Jsem hrdý, že tak můžu navázat na odkaz jednoho z mých sportovních hrdinů,“ prohlásil Murray.
Jsou tu ještě další okolnosti, které posilují vlnu domácího nadšení. Minulý víkend Murray po 71 letech jako první Brit zvítězil v tradiční wimbledonské generálce v Queen’s Clubu. Žádný jiný ostrovní zástupce také nebyl od Perryho dob nasazený jako turnajová dvojka.
Rostoucímu očekávání nejde na ostrovech uniknout. „Ať už se bavím s kýmkoliv, jdu venčit psa, nebo obědvám v restauraci, každý rozhovor obvykle skončí přáním: Hodně štěstí ve Wimbledonu.“ Murraymu nezbývá nic jiného než mimořádnou podporu zúročit. První krok ho čeká proti Američanovi Robertu Kendrickovi, 76. hráči světa.
Wimbledon v rukou Britů? Jen v pravěku Tleskat domácím vítězům mohli diváci ve Wimbledonu pravidelně pouze v raném období nejstaršího tenisového turnaje na světě. Z úvodních 37 ročníků (poprvé se hrálo v roce 1877) zůstal v britských rukou pohár pro vítěze mužské dvouhry ve 27 případech. Po 1. světové válce zůstaly osamocené už jen tři úspěchy Freda Perryho (1934 až 1936).
