Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský vyslovil v rozhovoru pro Hospodářské noviny obavu, že někteří jeho kolegové, vedeni touhou být znovu jmenováni, berou přílišné ohledy na přání politiků. To by bylo zlé. Zároveň se ovšem Rychetský na ohrožení integrity soudu dívá dílčím, neúplným pohledem.
Klíčem může být to, že fakticky akceptuje optiku novinářů, když se ho ptají, zda se mu daří svými verdikty vychovávat politiky. V zákonu o Ústavním soudu totiž o tom, že by měl politiky vychovávat, nic nenajdeme. Bylo by to stejně absurdní, jako kdyby zákon tuto pravomoc přiřkl mně nebo vám. Pokud jsou soudci v této šílené představě částí veřejnosti udržováni, není divu, že ztrácejí ze zřetele některá rizika. Proč by vlastně měl být soudce korumpován touhou být znovu jmenován? Troufáme si říci, že nikoli kvůli služebnímu autu a sekretářce. Ústavní soud je výjimečnou institucí v tom, že jako jediný ústavní orgán si sám určuje svou pravomoc. Jak se ukázalo při posuzování ústavního zákona o zkrácení volebního období sněmovny, rozhoduje o souladu zákona s ústavou a zároveň o tom, co je ústava. To je nesmírně dráždivá pravomoc. Nikdo nedokázal, že stará moudrost, že moc korumpuje, platí jen pro moc výkonnou a zákonodárnou, a pro soudcovskou ne. A taky by to dokázat nemohl. Ve vystupování brněnských soudců není toto memento vždy slyšet.
Rychetský si libuje, že když na něj lidé v supermarketu útočí, proč posvětili zdravotnické poplatky, může říct, že on pro to nehlasoval. Jenže zákazníci supermarketu na něj sotva útočí kvůli ústavní problematičnosti poplatků. Jednoduše jim vadí, že musí něco platit. Když Rychetský nevidí totálně přízemní političnost svého postoje, je těžko naslouchat jeho úvahám o nezávislosti.
