V jedné ze svých nejslavnějších her (Emigranti, 1974) ukazuje Mrożek na příběhu dvou postav – manuála XX a intelektuála AA, jak rozdílnou položku může jazyk jako základní sebeidentifikační nástroj představovat v individuálním lidském osudu a jak odlišná bývá míra jeho reflexe: „AA: Ptám se tě, proč se neučíš řeči? XX: Jaký řeči? AA: Cizí! XX: To jako myslíš tu jejich tady? AA: Nerozčiluj mě. Víš dobře, nač se tě ptám. V téhle zemi jsi analfabet. Ba hůř – hluchoněmý. Kdy konečně přestaneš být mrzákem? XX: Já tou jejich řečí mluvit nebudu. AA: Proč? Tady přece žiješ, v téhle zemi, jíš, piješ, chodíš ulicemi jako ostatní lidé. Proč tedy nechceš mluvit tak jako oni? XX: To nejsou lidi. AA: Ne? XX: Ne. Tady nejsou lidi. AA: A kde podle tebe jsou? XX: U nás.“
Ve finále hra nevyznívá tak jednoznačně ve prospěch vzdělaného pana AA. Ve sporu o to, proč vlastně zůstává v degradující společnosti primitivního XX, nakonec jeho argumentace selhává: „Spadls mi z nebe jako model a jako inspirace. Ožívám v tobě jako otrok... Teď tedy vidíš, proč tě potřebuju. XX: Proto určitě ne... AA: Tak proč tu tedy s tebou trčím? Proč, podle tebe? No, pověz mi to, buď tak laskav. XX: Protože si chceš popovídat. AA: Jak prosím? XX: Docela obyčejně si se mnou popovídat... Třeba o mouchách. O mouchách a mucholapkách. O tom, jaký je to u nás... Jaký to bylo... Pokecat si, zavzpomínat, to je přece lidský.“ Komunismus je neomluvitelný „Nehledejte, prosím, v této knížce začátky ani další průběh mého erotického života, protože nic takového v ní není. Souhlasím s tvrzením, že blízkost tohoto druhu mezi mužem a ženou je to nejdůležitější na světě, ale vyhýbám se této tematice vzhledem k naprosto soukromému charakteru těchto záležitostí a stejně tak vzhledem k nespravedlnosti, která vládne v naší literatuře. Zatímco muži o těchto věcech halasně vykřikují, ženy převážně mlčí, i když by mohly leccos vyprávět. Tato jednostrannost výpovědí ve mně budí nedůvěru.“
Mrożek drží slovo a ve svém životopise se vyhýbá všem intimním polohám – až na ty nejkrajnější, jimiž jsou nemoc a smrt. Už ve svých starších textech kritizuje „prudérnost“ Poláků v otázkách posledních dnů a věcí člověka. Na počátku 90. let se navíc na své pouti z rodného Borzęcina přes Krakov, Varšavu, Řím, Paříž a Západní Berlín dostal až do Mexika, kde byl konfrontován s diametrálně odlišným vnímáním smrti a kde navíc sám prodělal první atak cévní choroby. „Copak je možné ignorovat smrt a oddělovat ji od života až do té míry, aby se s ní lidé setkávali ve stavu, kdy o ní vůbec nic nevědí a kdy jsou na ni naprosto nepřipraveni?“ Oč méně se Mrożek věnuje psychologickému sebezpytu v oblasti mezilidských vztahů, tím větší prostor dopřává analýze svého krátkodobého komunistického vzplanutí a především cynismu, s nímž užíval výhod své přináležitosti ke kulturnímu establishmentu poválečného Polska. Pasáže popisující ostrý vzestup dvacetiletého ambiciózního mladíka, znuděného psaním „slohových cvičení“ na předepsaná témata a udiveného, proč se od něj staří známí znechuceně či ustrašeně odvracejí, jsou názornou lekcí z dějin socialismu, respektive jeho kulturní fronty. Těžko se nad nimi ubránit srovnání se situací v Československu; a těžko nevidět, jak moc českým pamětníkům pořád chybí sebeironický nadhled a analytická drsnost, s nimiž právě Mrożek reflektuje svůj intelektuální a morální debakl. „Ale i tak jsem měl štěstí, že jsem se nenarodil jako Němec, ročníku – řekněme – 1913. Byl by ze mne hitlerovec. Ale proč štěstí, když mezi nacismem a komunismem skoro nebyl zásadní rozdíl? Ve válce bych stál na německé straně, já, už dospělý, a měl bych značně větší šanci dělat spoustu mnohem hnusnějších věcí, než byly ty, které jsem vyváděl jako komunizující spratek v roce 1950.“
Líčení rychlého vystřízlivění, pokud u Mrożka vůbec lze mluvit o opojení komunismem, je v jeho podání o to přesvědčivější, že postrádá snahu něco vysvětlovat či omlouvat. „Možná bych i vstoupil? Ale ta myšlenka mě děsila. Strana, bolševický vynález, mi nebyla po chuti. Vůbec tehdy, v roce 1952, nebyla Polákům po chuti.“ Mrożek do strany nakonec vstoupí, pak zase rychle vystoupí, ale nikdy nekňučí, když ho dostihnou následky tohoto „mladického pomýlení“. Dokonce i na vrcholu umělecké slávy dokáže pokorně a pobaveně akceptovat šikanu amerických úřadů, které od něj žádají speciální povolení ke vstupu do země: „Příslušnost k totalitní straně se mnou zůstala navždy, přestože jsem z ní vystoupil. Dokonce i syfilis a tuberkulóza jsou omluvitelné, to znamená, že je možné je vyléčit, ale příslušnost k totalitní straně – ne. Ale oproti tomu, co se dalo ode mne očekávat, moc se mi to líbilo.“ Hledání slávy Na přelomu 50. a 60. let už má Mrożek v Polsku renomé nadějného povídkáře a dramatika. Jeho knihy vycházejí, jeho divadelní kusy se inscenují doma i v zahraničí, o pronásledování nemůže být ani řeč, takže je až s podivem, jak urputně pracuje na svém odchodu z vlasti. Ten má nejdřív podobu kratších či delších výletů do západoevropských metropolí. Pavla Foglová v doslovu k povídkovému souboru Ten, který padá (1997) vystihuje zvláštní status, jehož polský autor požíval: „Mrożek vlastně nikdy nebyl typickým emigrantem. Neodjel za materiálními statky, nebyl politicky pronásledovaný. Namlouval si:,Když Angličan může bydlet v Zürichu a Američan v Římě, pak Polák, nebo alespoň Sławomir Mrożek, může bydlet v Chiavari nebo Berlíně.‘ Celých pět let bojoval o platnost svého polského pasu, aby se jeho hry mohly uvádět na polských scénách, ale současně se nechtěl stát Jevtušenkem ani Iwaszkiewiczem a dokazovat v západních literárních salonech, že v komunismu existuje svoboda.“
Mrożkovu poletování učinil konec až srpen 1968: zastižen zprávou o okupaci Československa, sedl a ve svém pařížském bytě sepsal protest. Otiskly ho největší světové deníky a exilové časopisy a z Mrożka se stal emigrant. Do Polska, respektive do Krakova se vrátil až v roce 1996 a už tam zůstal. Očekávání svých krajanů, že se zapojí do diskuse o současnosti a budoucnosti své vlasti, víceméně zklamal. Na debaty ostatně nikdy moc nebyl: „Nerad jsem si bral slovo, k tomu jsem měl odpor. Během emigrace jsem dostával nabídky, abych jel sem nebo tam na nějaký sjezd, konferenci nebo veřejnou diskusi, a nikdy se mi nechtělo. Končívalo to tak, že jsem přijal pozvání, ale na místě jsem nepromluvil ani slovo. Zpočátku se tomu podivovali, ale potom nad tím mávli rukou. Výčitky svědomí utišovalo vědomí, že nikdo z dalších účastníků setkání s veřejností mou metodu nepoužívá. Všichni mluvili s ohromným zápalem. Tahle metoda fungovala pod jednou podmínkou: do žádné země jsem nemohl jet víckrát než jednou. Ale mně to stačilo.“
Díky svému skepticismu, zkušenostem z fungujících demokracií a nevoli k veřejným proslovům si tedy i po návratu do Polska udržuje odstup, který je ideální platformou grotesky, ale ne „seriózní“ společenské debaty. Sám při rekapitulování vlastního osudu připomíná slova přítele kritika Jana Błońského, který o něm kdysi napsal, že se dokáže každého tématu zmocnit jen v nadreálné, groteskní či absurdní podobě. I v tom je ostatně Mrożek autentický a důsledný: autor absurdních fantasmagorických dialogů se přece ze dne na den nemůže stát jejich účastníkem. Během dlouhých let na Západě se navíc zbavil zbytků socialistického učení o predestinaci umělců k šíření správného světonázoru: „V malé zemi, navíc totalitní a odříznuté od světa, být někým znamenalo odlišit se od šedé masy obyvatelstva. A lišit se – znamenalo být inženýrem lidských duší (slova Josefa Stalina)... Po odjezdu do zahraničí jsem začal žít zcela jinak. Tam popularita nebyla tak důležitá. Ve velké a rozumně vedené zemi se role umělců omezuje na jejich profesi.“ Já je někdo jiný Mrożek dal svým vzpomínkám titul Baltazar a označil je za vedlejší produkt terapie, která mu měla pomoct najít ztracenou řeč. Alespoň tu mateřskou, když všechny cizí jazyky po ataku mrtvice zapomněl. Podařilo se mu ale něco víc, totiž dovést do důsledku experiment s lidskou existencí, jemuž doposud ve svém díle podroboval ty druhé – méně nadané, méně chytré, méně mladé, méně úspěšné. Dokázal to za cenu vlastního rozdvojení: už ne Sławomir Mrożek, ale Baltazar. Svou novou identitu vysvětluje – snem: „Zdálo se mi, že moje jméno bylo napsané polsky na úřední listině... Zároveň zazněl hlas, jakoby odnikud. Hlas řekl, že mě brzy čeká daleká cesta do zahraničí. Dokument, který byl přiložen, mám vzít s sebou. Po příjezdu na místo ho ukáži tamním úřadům. Ty potom splní, o co je požádám, pod podmínkou, že už nikdy nepoužiji své skutečné jméno a příjmení. Moje nové jméno bude znít: Baltazar.“
Meditace o symbolickém potenciálu Mrożkova snu, o varovném nápisu Mene, tekel, ufarsin a starozákonním snílkovi Danielovi, jehož proroctví z doby babylonského krále Baltazara jsou předobrazem Apokalypsy, by byla nemístná. Proč se šťourat ve snech člověku, který si tak bedlivě střeží svou intimitu? Tím spíš, že nám sám dává jasné instrukce, jak s jeho novou, „vysněnou“ totožností naložit. „Teprve potom jsem se mohl rozhlédnout, abych pochopil, že právě stárnu. Nečekaně mi na pomoc přišla afázie. Zapůsobila na mne jako sebevražda, která se nepovedla, ale zanechala nepatrné stopy, které už nejde odstranit. Ale já poté, co jsem změnil jméno a podpisuji se Baltazar, se otevřeně přiznávám ke své nedokonalosti. Od té doby mě nelze chválit ani hanit za nic, co jsem napsal před afázií, protože tamten člověk už neexistuje.“
Baltazar není jen kniha vzpomínek, je to konfese završená testamentem, učiněná s vědomím blížícího se konce. Mrożek se v Mexiku o smrti něco naučil a nesnaží se ji vytěsnit ani odsunout z dohledu. Ale nezapře v sobě Evropana vyškoleného v kurzech lstivého rozumu: Ano, jsem starý, nemocný, mám na svém kontě pár nepěkných kousků a brzy zemřu. Ale konec konců: vždyť Já je někdo jiný...
***
Sławomir Mrożek Baltazar Přeložil Ivan Zmatlík. Vydalo nakladatelství Slovart, Praha 2008. 250 stran. Ten, který padá Přeložila a doslov napsala Pavla Foglová. Vydalo nakladatelství AURORA, Praha 1997. 206 stran. Emigranti Přeložil Erich Sojka. Vydalo nakladatelství Dilia, Praha 1978. 91 strana. Slon Přeložil Otakar Bartoš. Vydalo SNKLU, Praha 1963. 110 stran. Mrožek čili Mrožek Soubor her Policajti, Krocan, Striptýz, Kouzelná noc, Na širém moři. Sestavil a doslov napsal Aleš Fuchs. Vydalo nakladatelství Orbis, Praha 1965. 206 stran.
Během emigrace jsem dostával nabídky, abych jel sem nebo tam na nějaký sjezd, konferenci nebo veřejnou diskusi, a nikdy se mi nechtělo. Končívalo to tak, že jsem přijal pozvání, ale na místě jsem nepromluvil ani slovo.„
Autobiografie spisovatele Sławomira Mrożka vypovídá nejen o tom, jak se stal emigrantem po svém protestu proti srpnové okupaci Československa, ale také o hledání ztracené řeči, o tom, co „vyváděl jako komunizující spratek v 50. letech“, o blízkosti smrti a nechuti k veřejným proslovům.
O autorovi| MARKETA KOŘENÁ, Autorka je editorka a literární historička
