Poúnorový čs. exil se nedokázal sjednotit, vytvořit všeobecně respektovanou zahraniční „vládu“, instituci, v níž by se na platformě odporu proti komunismu setkaly všechny důležité politické proudy. Zároveň to neznamená, že by aktivity směrem k domovu neměly zásadní význam, což platí mj. pro publikační a nakladatelskou činnost, konkrétní pomoc uprchlíkům i opozičním skupinám. Nezdařený pokus – Rada svobodného Československa Když KSČ uzurpovala v Československu moc, odešlo do emigrace 35 poslanců parlamentu, 12 velvyslanců a ministrů, 12 generálních konzulů, sto diplomatů, 18 generálů armády a letectva plus stovky dalších veřejně činných osobností (tak to aspoň vypočítává historik a politolog Igor Lukeš). Základ pro politickou práci v zahraničí tedy jednoznačně existoval. 25. února 1949 vznikla ve Washingtonu s podporou USA Rada svobodného Československa (RSČ), v níž hrál klíčovou roli novinář Ferdinand Peroutka a v jejímž čele stál národní socialista Petr Zenkl. Radu vzalo na vědomí 21 států, ovšem podstatná část exulantů se k ní postavila kriticky.
Zásadní potíž spočívala v tom, že Rada nebyla plně otevřena všem politickým směrům, ale svým složením de facto kopírovala domácí Národní frontu, tedy poválečnou omezenou demokracii (nesocialistické politické strany v Československu po roce 1945 nebyly povoleny). Proti tomu mnozí protestovali – s pochopitelným argumentem, že destrukce čs. státu a jeho podřízenost Sovětskému svazu nezačala únorovým pučem, ale mnohem dřív, a že na ní měli mohutný podíl právě politici stran Národní fronty. V exilu se vedly i další spory, například o vyhnání sudetských Němců nebo o vztah k myšlence i praxi „čechoslovakismu“.
Igor Lukeš píše, že slovenský místopředseda RSČ Jozef Lettrich si už v létě 1949 povzdychl: „Zdá se, že politická shoda (mezi českými a slovenskými exilovými vůdci) není možná. Nedokážeme se dohodnout ani na základních zásadách. Staneme se terčem posměchu doma, v exilu i celého světa.“ V radě došlo k roztržce mezi Zenklem a Peroutkou, která se sice formálně uzavřela v roce 1952, ale RSČ dál nic podstatného nepodnikala. Ani žádná další politická platforma (třeba České křesťansko demokratické hnutí v exilu a mnohé další organizace) nezískala většinovou podporu.
Vysílá Svobodná Evropa Lépe než v politice se českým exulantům dařilo v umělecké, intelektuální a – řekněme – informační sféře. V roce 1951 vzniklo Rádio Svobodná Evropa (RFE), v USA vedl českou sekci Peroutka, mnichovskou základnu po několik let Pavel Tigrid. I mezi nimi došlo k rozkolu (Tigrid byl z RFE propuštěn), ale vzhledem k dlouhé historii a práci stanice je to spíš epizodní záležitost. RFE fungovala desítky let jako jeden z rozhodujících zdrojů informací ve vlasti, byť komunisté její vysílání až do roku 1989 systematicky rušili. Podobný význam měly i další stanice: Hlas Ameriky, BBC, Deutsche Welle, Rádio Vatikán, Rádio Luxembourg… V exilu vzniklo množství českých časopisů vší orientace a úrovně. Některé měly kvůli finančním těžkostem krátký život, ale Svědectví Pavla Tigrida (založené v Paříži roku 1956) se udrželo desítky let. Revui nečetli „jen“ emigranti, ale pašovala se do Československa, dokonce prý kolovala po kancelářích ÚV KSČ a o jednotlivých článcích se tam vedly bouřlivé diskuse. Kdyby se dal „vyhlásit“ nejvlivnější český exulant, Tigrid by na takové hodnocení aspiroval: působil nejen jako organizátor, ale i jako čím dál důležitější intelektuál, respektovaly ho jinak nesourodé emigrantské skupiny, angažoval se v mezinárodních organizacích, obstarával peníze pro domov i cizinu, poskytoval prostor Chartě 77. Martin Drápala v knize Na ztracené vartě západu píše o úspěchu Svědectví: „Na jeho stránkách stále častěji publikovali domácí autoři, i když se museli krýt šiframi. S jeho šéfredaktorem se v zahraničí kontaktovali čeští novináři, delegáti konferencí, diplomaté z ambasád. Velmi důležité přitom bylo, že Rádio Svobodná Evropa… pravidelně vysílalo nejen obsah každého čísla Svědectví, ale i rozsáhlé ukázky… Tigrid skutečně dokázal prolomit hradby exilového ghetta…“ Příchod osmašedesátníků Druhá velká emigrační vlna po okupaci v roce 1968 český exil zcela proměnila. Objevilo se nové napětí, protože „staří“ exulanti se na nově příchozí dívali s jistým despektem – a byli obzvlášť nedůvěřiví vůči reformním komunistům, kteří v 50. letech představovali zlo, před nímž poúnorová generace musela utíkat. Bylo třeba složitě utvářet koexistenci „osmašedesátníků“, jako byl třeba vydavatel další vlivné revue Listy Jiří Pelikán – a těch, kdo se i na čs. komunismus konce 60. let dívali s nechutí. Pavel Tigrid tehdy „skalním“ osmašedesátníkům kladl otázku: „Máme právo arbitrárně určovat ,socialistickou‘ budoucnost státu na troskách jeho katastrofální ,socialistické‘ přítomnosti?“ Připomínal jim rovněž, že by měli reflektovat svůj podíl na tragických 50. letech – a společné úsilí o obnovu demokracie v Československu vystihoval heslem „spolu, ale ne ve spolku.“
Od roku 1968 se český exil vyznačoval množstvím kulturních a vydavatelských aktivit. Josef Škvorecký se Zdenou Salivarovou založili v Torontu v roce 1971 nakladatelství ’68 Publishers, jehož produkce se, podobně jako Svědectví a další knihy a časopisy, nečetla jen mezi exulanty, ale ve velkém pašovala domů. V roce 1971 vzniklo v Kolíně nad Rýnem nakladatelství Index, roku 1982 založil Alexander Tomský v Londýně Rozmluvy, v Mnichově sídlil Arkýř, v Curychu Konfrontace. Zrodily se časopisy Paternoster (řídil Zbyněk Benýšek ve Vídni), 150 000 slov, Obrys, Proměny. V roce 1972 založil v Mnichově opat Anastáz Opasek s Vladimírem Neuwirthem laické, katolicky orientované sdružení Opus bonum, které kromě publikační činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů ve Frankenu…
Dělat podrobný výčet exilových aktivit zde nelze – dalece by to přesáhlo možnosti článku. Češi v exilu (myšleno jako celek statisíců lidí) nevynikali nijak výjimečnou soudržností a pookupační emigranti v mnoha zemích ani zájmem o politické dění doma. Svatopluk Karásek (vyštvaný z ČSSR do Švýcarska) jednou trochu hořce vzpomínal: „Když vezmu střední vrstvu té emigrantské pospolitosti, kde jsme se snažili dělat večery, informace o lidských právech, bylo to bez zájmu. Přišli tři, čtyři lidi. Když přijely Buřinky z Ostravy, to ovšem bylo narváno, to bylo 600 emigrantů. Zaplatili 50 franků za lístek, ale když zpíval Karel Kryl, přišlo osm lidí, když zpíval Třešňák, šest lidí.“ Viděno z této roviny je pozoruhodné, kolik dobrých věcí v emigraci vytvořila a kolik práce odvedla intelektuální a umělecká elita.
Pátý díl: Jak Češi v exilu začínali a jak se na Západě prosadili
Československý exil 1948–1989 V exilu se vedly i spory například o vyhnání sudetských Němců nebo o vztah k myšlence i praxi „čechoslovakismu“
O autorovi| ADAM DRDA, redaktor ČRo–Rádia Česko
