Sobota 15. června 2024, svátek má Vít
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Češi mají homogennější mužstvo než Slováci a líp jsou na tom i individuálně, říká Jozef Móder

Sport

  11:59
V neděli uplynulo 45 let ode dne, kdy slavná Panenkova penalta rozhodla o vítězství československých fotbalistů ve finále mistrovství Evropy. Jedním z osmi Slováků, kteří tenkrát nastupovali v základní sestavě federální reprezentace, byl dnes 73letý Jozef Móder.

Jozef Móder foto: Alchetron.comReprofoto

Češi prohráli s Anglií 0:1 gólem Sterlinga z 12. minuty a do osmifinále jdou ze třetího místa

A aspoň na dálku žije také letošním Eurem. „Snažím se každý den vybrat si jeden zápas a pak se podívám na sestřih z těch ostatních,“ říká pro Lidovky.cz Móder, kterého čeští fotbalisté svým vstupem do turnaje na rozdíl od Slováků příjemně překvapili. 

„První utkání vyhrálo Slovensko (2:1) díky taktice plus tomu, že ho Poláci podcenili. Pokud jde o Čechy, ti hrajou vážný fotbal. Je vidět, že čeští hráči mají úplně jiné myšlení, herní inteligenci a tak dále. A to, jak Patrik Schick dal gól přes půl hřiště, bylo fenomenální. To bude možná i gól padesátiletí, to se nevidí každý den. Češi byli experty vždy uznáváni jako intelektuálové. Ta Panenkova jedenáctka se připomíná už desítky let a tohle bude totéž. A to mě těší.“

Lidovky.cz: Jak celkově hodnotíte dosavadní průběh šampionátu (rozhovor vznikal minulý pátek, poznámka redakce)?
Fotbal se velice změnil a ten styl, který dnes vidíme u špičkových týmů, se mi nelíbí. Jako bývalý trenér říkám, co říkali velcí trenéři, kteří učili mě – trénink bez branek není trénink. A tím, jak se trénuje na jeden dva doteky, zabíjíme tvořivost hráčů, kteří se jinak dokážou individuálně prosadit v každém zápase. V tom, jak se hrálo kdysi a dnes, je velký rozdíl. Některá mužstva, ta kvalitnější, hrají na půl plynu, šetří se na těžší utkání. A ani zápal pro hru u těch hráčů není takový, jaký byl u nás. I když nesmíme zapomenout, že dnešní fotbalisté hrají bez diváků. A fotbal bez diváků, to je jen takové pobíhání po hřišti. Hráči, kteří ještě před pár měsíci hráli s plným nasazením, ať už v Bundeslize, nebo ve Španělsku či v Anglii, hrajou na půl plynu. Ten hnací motor mi tam chybí.

Jozef Móder

Lidovky.cz: Čechy jste za vstup do mistrovství pochválil. Můžou se tedy dostat daleko?
Češi mají homogennější a lepší mužstvo než Slováci a líp jsou na tom i individuálně. Hrajou v lepších klubech a hlavně hrajou, to je důležité. Na rozdíl od Slováků, kteří jsou sice taky v zahraničí, ale většinou sedí na lavičce náhradníků. Ve špičkových soutěžích hrajou dva tři. Češi mají jinou povahu a jiný přístup. Jsou ochotnější hodně na sobě pracovat a je to na jejich výkonu znát.

Lidovky.cz: Můžou to dotáhnout až tak daleko jako vy v roce 1976?
Budou-li mít, jak říkával pan Vengloš, kus sportovního štěstí, všechno je možné. Typologicky mají takové hráče, kteří si můžou troufat na velké věci. Ve správnou dobu umějí správně zareagovat.

Lidovky.cz: Každý si pamatuje vítěznou bělehradskou penaltu Antonína Panenky, ale málokdo si dnes ještě vzpomene, že postup do závěrečných bojů o medaile jste vystřílel vy. Ze čtyř gólů ve dvou čtvrtfinálových zápasech proti Sovětskému svazu jste dal tři. Jak na ně vzpomínáte?
Vždycky říkám, že v životě i ve fotbale člověk potřebuje velkou dávku štěstí. A já tenkrát v těch dvou zápasech proti Sovětům měl velké sportovní štěstí. Člověka ta vzpomínka sice hřeje, ale nepřeceňuju to. Rozhodl především kolektivní výkon a naše individuální připravenost. Trenéři Václav Ježek a Jozef Vengloš hledali výsledný tvar toho mužstva celých pět let a dá se říci, že se jim to nakonec povedlo. Dali dohromady tým hráčů v nejlepším věku, kteří šli za svým cílem. Soupeři nás podceňovali, ale my jsme věděli, co umíme. Na klubové úrovni jsme hráli proti týmům ze Západu a poráželi jsme je. I ty německé. Jako reprezentace jsme dvakrát byli na soustředění v Nizozemsku a porazili jsme tam špičková mužstva, v nichž už tenkrát hráli i hráči ze zahraničí, například Feyenoord nebo Alkmaar. Byli jsme silní. Ale oni nás podcenili, protože tenkrát nebyli tak úzké kontakty jako dnes. Reprezentace dnes ročně odehraje i patnáct až osmnáct zápasů, my jsme jich měli šest sedm, pokud se zrovna nehrál evropský nebo světový šampionát.

Ve fotbale jsou dnes nesmyslné peníze, ale na těle se podepíše, říká Antonín Panenka

Lidovky.cz: Na ty tři góly sotva můžete zapomenout. Jsou to paradoxně vaše jediné tři góly za reprezentaci, ale znamenaly náš postup do závěrečných bojů.
I mí přátelé se vždy ptají, jaké jsem tenkrát měl pocity. Ty tři góly mám samozřejmě sám v sobě uložené jako ty nejdůležitější, i když jsem jich dal v životě hodně. Třeba za košickou Lokomotivu nebo pražskou Duklu. V Lokomotivě jsme měli pět šest let vynikající mužstvo se silnými jedinci – Fecko, Kozák, Móder. Za pět let jsme z Laca Józsi udělali třikrát krále střelců. Ale vyplatilo se na něj pracovat, stejně jako dnes jsou někteří „dělníci“ ochotni dělat na Lewandowského, který je neomylný. A Józsa byl stejný typ hráče. Měli jsme štěstí, že tehdejší amatérští funkcionáři dokázali dát dohromady takhle silné mužstvo. Štěstí pro klub také bylo, že jsme nemohli běžně přestupovat. Za normálních okolností by ani jeden z nás nehrál na jednom místě čtrnáct let jako já v Lokomotivě.

Lidovky.cz: Znamenalo vaše účinkování na mistrovství Evropy nějaké nové příležitosti?
V Bělehradu na letišti jsem dostal nabídku od pana Santiaga Bernabéua, prezidenta Realu Madrid. Mluvili jsme spolu přes tlumočníka a já na jeho otázku, kdy bych mohl nastoupit, řekl, že hned zítra. Byl u toho i pan docent Navara, náš technický vedoucí, který učil na Karlově univerzitě. Dodneška si pamatuju, jak mi poklepal po rameni a řekl: „Ale Jozefe, vždyť to nejde. Znáš to.“ Byl jsem zklamán. Tenkrát mi bylo už dvacet osm. I dříve se už objevily nějaké nabídky.

Lidovky.cz: O emigraci jste nepřemýšlel?
Měl jsem tady rodiče, sourozence, můj bratr hrál taky fotbal, byl jsem vychováván řekněme v katolickém duchu a všichni jsme žili pro rodinu. Věděl jsem, že kdybych emigroval, byla by moje rodina postižena exekucemi a i jinak trestána. A já neměl morální právo zradit celou svou rodinu.

Lidovky.cz: Na závěr kariéry jste ale za železnou oponou hrál – dvě sezony v rakouském Grazu. Bylo to tam jiné než v Československu?
Byl tam jiný motivační činitel. Teď už to můžu říct. Pět let po Bělehradu nás všude ukazovali jako opice – mistři Evropy. A naše rodiny, i já měl děti, z toho žádný ekonomický efekt neměly. Takže motivace byla obrovská – měl jsem možná až čtyřnásobně větší příjem než doma. Kamarádi i bratr mě vídali v rakouské televizi a divili se, jak hraju. Tam jsem totiž hrál v nejlepší formě svého života. I v tom jsem měl kus štěstí, ne každý mohl hrát aspoň ty dva roky v zahraničí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!