Kdo vás v bohaté kariéře nejvíc trenérský ovlivnil?
Každý trenér mi dal něco, ať dobrého, tak špatného. Už za mé kariéry jsem si něco od trenérů, které jsem potkával, zapisoval. A teď to přenáším na hřiště. Možná už tenkrát jsem si myslel, že budu trenérem, takže se mi to hodí. Fotbal se ale vyvíjí, je moderní, musí se spousta věcí změnit. Líbí se mi, že jsou úplně jiné přípravy než za mě. I já si v Ústí zkouším takovou bez běhání, španělskou. Uvidím, jak kluci budou reagovat, jak se to odrazí na hřišti. Takové přípravy klukům možná víc sedí, víc se jim líbí. Třeba se vydají víc, než kdyby běhali kilometry po lese jako my dřív.
I u Mourinha v Chelsea jste si tedy pečlivě dělal poznámky?
Samozřejmě. Měl jsem to štěstí s ním pracovat, taky mám od něj deníček. Co trénoval, hrál. Ale tam to bylo specifické, měl nejlepší hráče světa a hrálo se každé tři dny. V sezoně se ani moc netrénovalo. Spíš odpočívalo a občas nějaká taktika. Nedá se to moc srovnávat.
Co byste chtěl do své trenéřiny přenést právě od Mourinha?
On je motivátor, uměl strhnout za sebou hlavní hráče, byl vítězný typ. Kolikrát bych s ním šel do sporu, protože u něj nebylo důležité, jak hrajete, kolik času držíte míč, kolik máte střel, ale výsledky. Dneska to ve finále možná všichni chtějí, počítají se výsledky, poháry, tituly. Já bych chtěl něco taky vyhrát, ale i nějakým stylem. Tam bychom se asi trochu neshodli.
Deníček si vedete od kdy?
Už jako žáček v Teplicích jsem si ho psal, chtěli to po nás někteří trenéři. Můžu se podívat, jak se trénovalo 30 let zpátky v žácích. A táta mi dělal kroniky. Všechno se hodí. I když tak do hloubky to studovat nebudu, protože fotbal se hodně změnil.
  |
Jste docela svědomitý, ne?
Já fotbalem hrozně žiju. Už jako hráč jsem jím žil, jako trenéra mě to taky strašně baví. Těšil jsem se, až nastane doba, kdy budu mít angažmá jako hlavní trenér. Jsem zatím pozitivní, že nebudou žádné problémy. Ale ty budou vždycky. Za sebe i kolegy řeknu, že do toho dáme maximum, a uvidíme, kam až to povede. Bude záležet i na kádru. Znáte situaci v Ústí, plno hráčů je pryč, i kostra může skončit, noví hráči si musí sednout. I tohle riziko jsem trošku zvažoval, ale nebojím se toho. Je to šance pro nás trenéry i pro kluky, že to bude změna.
Máte osm titulů jako hráč, kolik jich chcete v roli trenéra?
Bylo by hezké něco vyhrát, určitě bych věděl, pro koho bych to vyhrál. Pro tátu, který už tady není. Ale půjdu krok za krokem. Vážím si ústeckého angažmá, a co bude dál, teď neřeším. Chci, aby to dopadlo dobře. Že budou výsledky a taky budeme předvádět pěknou hru, aby chodilo ještě víc lidí. A aby si třeba ještě víc vážili hráčů a klubu.
Je symbolické startovat v Ústí?
Možná takové nostalgické. Budu dělat všechno pro úspěch týmu, chci začít trenérskou kariéru dobře. Ústí jsem sledoval dlouhodobě, bydlím tady, mám tu zázemí. Taky jsem tu něco odehrál, i když málo. Dodělal jsem si profilicenci, hledal jsem klub, kde dostanu šanci. Jsem rád, že zrovna od Ústí přišla ta první. Řešil jsem i další věci, ale poslední dva zápasy Ústí jsem viděl naživo, což byl důležitý aspekt v mém rozhodnutí. Líbila se mi ta hra.
Co by vám řekl táta na to, že jste se stal ústeckým trenérem?
Nejlepší by bylo se ho zeptat, bohužel to se už nikdy nedozvím. Měl by radost. Táta byl ústecký patriot, fotbal sledoval, byl tady i trenérem. Jdu sem po něm. Trénoval žáky asi dva roky, když jsem tady byl já.
V rodném Ústí jste si mohl i zahrát na sklonku hráčské dráhy.
Trénoval jsem tu s týmem před pěti lety, když jsem byl na hraně konce kariéry. Přemlouvali mě, ať jdu za Ústí hrát, ale nevyšlo to. Zranil jsem se a už jsem se na trávník nevrátil. Takže jsem vlastně končil v nejlepším, předtím ve španělském Deportivu Alavés, kde se hrál výborný fotbal a já nastupoval pravidelně.
Teď už Ústí vyšlo. Bude náročné navázat na úspěšného a oblíbeného trenéra Aleše Křečka?
Nebude to jednoduché, kádr se mění. Ale hra a chuť kluků v posledních zápasech, i když o nic nešlo, se mi líbily, takhle bych chtěl pokračovat. Chceme na to navázat, hrát aktivní fotbal, na míči. Aby to bavilo fanoušky, trenéry i hráče.
Jaký máte realizační tým?
Páťu Koláře znám ze Sparty, má obrovské zkušenosti z Teplic, byl dobrý gólman a je i dobrý jako jejich trenér. Pak jsem si přivedl Panajotise Kucalase, což je bývalý mládežnický hráč Sparty, pak měl velké zranění a musel skončit s fotbalem. Já si ho vytáhl do Ružomberoku, rok se mnou dělal, je mladý, pracovitý. A má rád fotbal, to je pro mě důležité. Bavili jsme se i o tom zapojit do realizačního týmu ústeckého legendy, jsou tu Honza Martykán, Petr Fousek, plno zajímavých jmen. I fanoušci by byli rádi. Třeba se k tomu vrátíme.
Ve Spartě B, Liberci a Ružomberoku jste dělal asistenta trenéra. Jaká to pro vás byla škola?
Dobrá. Neměl jsem licenci, sbíral jsem zkušenosti. Po boku Davida Holoubka jsem byl v Liberci i na Slovensku. Od něj jsem měl víc volnosti, zkoušel jsem si nějaké věci. Bavilo mě to, naplňovalo a měli jsme dobrou partu, to je základ mezi trenéry. Pak se to odráží i ke klukům, když vidí, že táhneme za jeden provaz.
Všechno jste směřoval, že jednou budete hlavní trenér?
Kvůli tomu jsem i pět šest let studoval. Těšil jsem se, až ta chvíle nastane, teď nastala. Rok jsem byl bez práce, podíval jsem se na stáže, byl jsem ve španělském Levante, pozoroval jsem ruský Rubin Kazaň. Obohatilo mě to. Jsem zvědavý, jak se budu chovat, jak se budu vyvíjet. Budu pozorovat i sám sebe. Teď už jen dostat profilicenci do Česka, snad v tom nebude problém.
Dělal jste ji v Rusku. Proč?
Mají jiné zkušenosti, učili tam jiní trenéři, sbírali informace hodně od Italů, Holanďanů. Pohled na fotbal je tam trošku jiný. Mám větší nadhled třeba i nad ruským fotbalem. V Praze jsem studoval licenci C, B a A a jsem rád, že jsem si zkusil něco jiného a ještě v jiném jazyce.
Vyznáváte metodu cukru, nebo biče?
Mám rád, když hráči trénují nebo hrají na sto procent. Takový jsem byl jako hráč a budu to od nich i vyžadovat. Umím taky zařvat, zvýšit hlas, toho se nebojím. Ale když to bude šlapat, nebude problém.
A jste i přístupný? Psychologie je teď ve fotbale důležitá.
To je pravda. Hráči jsou z úplně jiného těsta než dřív a každý z těch pětadvaceti je jiný. Není to jednoduché, ale i na tohle se těším. Byl jsem komunikativní už jako hráč a ani jako trenér s tím nemám problém. Kabina je podle mě základ menších klubů. Když šlape, projeví se to pak na hřišti. Co mám informace, kluci v Ústí táhli za jeden provaz, ale to tady bylo vždycky. Pokaždé tu měli lídry, od kterých se ostatní učili fotbalově i mimofotbalově. A to se mi líbilo. Chtěl bych, aby to tak pokračovalo.
