K zisku tří bodů chybělo jen málo. Stačilo například říct před zápasem Štěpánu Korešovi, že když vidí stát na malém vápně před prázdnou brankou svého spoluhráče (Petr Janda), je přihrávka lepší řešení, než se pokoušet z takřka nulového úhlu obstřelit gólmana.
Rozhodčímu Kocourkovi mohl zase někdo prozradit, že pokud útočník odehraje v šestnáctce balón a obránce se mu potom pokusí urazit obě nohy, má zapískat na vyfasovanou píšťalku a ukázat rukou na takový ten bílý puntík zhruba uprostřed pokutového území. Fakt to není nic těžkého, zvládlo by to i malé dítě.
Ale to už je minulost. Výkon nejen čerstvé akvizice Milana Nitrianského, ale i dalších mlaďochů v čele s Petrákem či Hurkou nám dávají právo věřit, že už bude jen lépe. Zadní řady získají postupně větší jistotu a klukům vepředu to tam snad začne pravidelně padat. Nejlépe už v pátek doma s Boleslaví, kdy se rozloučíme s legendárním strážcem červenobílé svatyně Martinem Vaniakem.
O den dříve se můžeme podívat, zda reklamní slogan Na Spartě jako doma je pozvánkou i pro hráče rumunského FC Vaslui. Předpokládaná převaha rumunských barev na vlajkách v hledišti dává tušit, že ano. Proto, ať žije Slavia, jejíž národní barvy jsou jediné hodny hájit čest českého fotbalu!
Autor (42) je tradicionalista ctící víru otců a zásadu, že krev není voda, i pokud jde o fotbal a věrnost Slavii.
