Více než dvě hodiny, kolik strávila na dopingové kontrole, už byla zlatá medaile její, pořád si to však musela srovnávat v hlavě. "Trošku mi to dochází, ale naplno tomu uvěřím asi až časem. Jedno ale vím bezpečně – byl to jeden z nejtěžších závodů, co jsem kdy střílela,“ pravila unaveným hlasem.
Vypadáte vyčerpaně, zlatá medaile vás evidentně stála značné úsilí...
Bylo to mentálně tak vyčerpávající, že si připadám, jako kdybych běžela maraton. Dokud si to člověk nezkusí i se všemi různými tlaky, tak se mu to může zdát jednoduché.
Když se ve finálové hale vaší zásluhou hrála česká hymna, zpívala jste nahlas, nebo jen tak potichu?
Nahlas, samozřejmě. Já jsem hrdá Češka.
Promiňte, ale váš otec a trenér Petr Kůrka přiznal, že vás ráno trápily střevní potíže...?
Vstávala jsem v pět a byla v pohodě. K snídani jsem si chtěla dát ovesnou kaši, ale byla jen kukuřičná. Tátovi se nezamlouvala, ale snědla jsem ji a asi mi neudělala dobře. Hned jsem si musela vzít prášek, abych závod nestrávila na záchodě. Taky pracovala nervozita, takže jsem se cítila docela vyčerpaná. Ale pak jsem si řekla – prostě si tady stoupnu a nějak to odstřílím. A udělám to rychle, abych nemusela přemýšlet a ztrácet čas mezi ranama. A ono to tam padalo.
Kvalifikaci jste zvládla bezchybně, čtyřicet desítek znamenalo olympijský rekord a vyrovnaný rekord světový. Tušila jste, že postupujete do finále na vedoucí příčce?
Tušila jsem, že budu asi jediná, protože za 400 bodů se tleská a nikomu jinému netleskali. Ale tři soupeřky měly 399, a bodík náskoku před finále není moc, zvlášť na olympiádě. Kdyby měl někdo super nervy, tak mě převálcuje, byť jsem věděla, že s takovým výsledkem už čtvrtá nebo pátá nebudu. Naštěstí mě nikdo nepřeválcoval.
Kdy jste v závěru finále pochopila, že máte zlato?
Ukázal mi to taťka, já na tabuli nevidím a počítat se mi to nechce. Na to jsem líná a ani by to nebylo dobré. Ale stejně jsem nemohla uvěřit, že mě nikdo nepřeválcoval, protože jsem si nemyslela, že střílím tak dobře. Bylo to těžké.
Zvlášť když jste ve finále, kde už se střílí na desetiny bodu, namísto obvyklých 10,5 nebo 10,6 zaznamenala 9,7. Věděla jste, že se Chorvatka Pejčičová v tu chvíli přiblížila k vaší vedoucí pozici na tři desetiny?
Ne. Ale tušila jsem, že bude blízko. Zhruba jsem věděla, jak střílí, ale taky udělala chybičky. Já měla naštěstí jen jednu, devítka vždycky znamená jistý ústup. Bylo to nedočkavostí, už jsem to chtěla mít za sebou.
Hned vzápětí jste ale zaznamenala 10,9, tedy maximum. To vás povzbudilo, že?
Přesně tak, a dohnala jsem manko, které jsem si nadrobila. Už jsem věděla, že na stupních budu, protože domácí Tu Li nestřílela tak dobře. Říkala jsem si: už jsem na bedně, a pak: ještě dvě rány, ještě jednu...
Právě čínská obhájkyně aténského zlata připravila sobě i domácímu publiku zklamání v podobě pátého místa. Jak to cítíte?
Vím, že umí zastřílet mnohem líp, ale čínská média vyvinula na domácí sportovce obrovský tlak a mají velký podíl na výsledku Tu Li. Číňané ji předem viděli se zlatou medailí na krku, ale to se nevyplácí.
Můžete srovnat nynější pocity s těmi, které jste měla před čtyřmi roky v Aténách po zisku bronzu?
Vím, že jsem měla hroznou radost, protože to byla moje první olympijská medaile. Dneska jsem byla napřed šťastná z té kvalifikační čtyřstovky, vždyť jsem na to čekala celou dobu, co střílím. Už se mi to povedlo čtyřikrát, ale na velké soutěži, kde se rekordy uznávají, ani jednou. A když mi po finále řekli, že konečný součet 503 a půl bodu je taky olympijský rekord, moje štěstí bylo ještě větší.
Když jste kdysi poprvé nastřílela 400 bodů, táta vám koupil prstýnek, tahle čtyřstovka ale byla rekordní. Co další prstýnek?
Ne ne, stačí jeden. Ale možná bych na něj mohla začít dělat čárky, jako v hospodě za piva, že? Čtyři čárky a touhle pátou je přeškrtnout. Asi bych měla zajít k rytci...
V Aténách vás podporoval otec, nyní k němu přibyl i Matt. Radili vám něco?
Uklidňoval mě. Já dobře vím, co dělám, ale on a táta se snaží přivést mě na jiné myšlenky. Technické rady nepotřebuju.
V kvalifikaci jste po dvaatřicáté desítce v řadě odložila pušku a zašla za nimi k hrazení. Co se dělo?
Šla jsem si odpočinout. Věděla jsem, že mi to jde, ale tělo už nereagovalo, jak mělo, a kinklalo se. Nebyla jsem schopná to ukočírovat. abych já nešla doleva a flinta doprava. Taky narůstal tlak z toho, že mi to tak šlo. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky.
O čem jste si povídali?
Ani nevím. Oni povídali, jak mi to pěkně jde, tak ať si tam zase stoupnu a dostřílím to. Já jsem řekla, že už se mi těch posledních osm ran nechce pokazit. To stačilo.
Vašeho manžela Matta, olympijského vítěze z Atén, jeho dvě soutěže teprve čekají. Světová média se však už nyní chystají psát o zlatém páru, o nových manželích Zátopkových. Jste na to připravená?
Tak to by pro nás byla velká čest, protože si myslím, že k nim máme ještě daleko. Nicméně bylo by to krásné... A je skvělé, že tu Matt se mnou je a že spolu v olympijské vesnici můžeme bydlet v českém domě. Myslím, že jsme tady jedním z nejlepších týmů na světě. (úsměv)
Dana Zátopková si na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952 vzala pro štěstí manželovu medaili a potom vyhrála soutěž v oštěpu. Půjčila byste tu svoji Mattovi?
Půjčila, a s radostí, ale určitě nebude chtít. Není totiž pověrčivý.
Mimochodem – jak se vám líbí zlatá medaile?
Je docela hezká. Taková zvláštní. Na obrázcích, co jsem viděla před olympiádou, se mi tak nelíbila, ale teď už ano, když je moje. smích)
Myslíte, že zlato se dá lépe marketingově využít než aténský bronz?
Ten bronz jsem moc neprodávala. Ale co si budeme nalhávat, peníze teď budu potřebovat. Jinak to nepůjde zvládnout, když chceme bydlet v Americe. Nedělám si iluze, že by do mě mohl český svaz vrazit víc peněz než do jiných, a ani to nechci. Takže když nějaké sponzory uvidíte, sem s nimi...! (směje se)
Jakou reklamu byste byla ochotná přijmout?
Záleží na nabídce. Rozhodně ze sebe nebudu dělat tatrmana, to mi za to nestojí. Ale taky vím, že bez sponzorů to nepůjde. Plány na rodinu jsou vážné, a pokud to nebudu schopná zvládnout finančně, tak budu muset skončit se střílením.
Ani zlatá olympijská medaile vaši kariéru zachránit nemůže?
To se uvidí. Je za to milion korun, což ještě podléhá dani, ale chceme v Minnesotě postavit dům. Tohle bude dobrá pomoc, peníze půjdou pěkně do banky.
Za koho pak budete střílet?
Za Česko, když to půjde, svou zemi mám ráda. Nerada bych někam přesedávala. Ale co když nebudu mít finanční podporu, kterou budu potřebovat? Co když budu chtít vynechat mistrovství Evropy? Asi by se musely udělat nějaké kompromisy.
Myslíte, že by Matt byl ochotný závodit za Česko?
On by se nebránil, ale řekli jsme si, že když to půjde, budeme oba závodit za svou zemi.
Zmínila jste plány na rodinu. Není možné, že byste ještě rok střílela?
Už je to víceméně jasné. Když se zadaří, tak se zadaří. (úsměv)
Takže biologické hodiny tikají?
To není o hodinách. Prostě se cítíme připraveni, tak nevím, na co bychom měli čekat. Tohle je důležitější než sport. Sport pomine, děti zůstanou.
Jistě byste se pak ráda ke střelbě vrátila.
To samozřejmě, chtěla bych se vrátit co nejdřív.
Anebo je lepší skončit na vrcholu?
To by bylo... Ale ne, ještě ne. Myslím, že ještě mám co říct.
Ve čtvrtek vás čeká další disciplína, malorážka 3 x 20 ran.
To bude jiné. Odmítám se stresovat, to mě stojí moc sil. V malorážce nemám takovou jistotu, budu potřebovat víc klidu. Ale chci si to užít.
Matt bude střílet až po vás, v pátek a v neděli. Budete mu oplácet podporu?
To se ani nemusím snažit, u nás je to automatické. Jako byl on se mnou, budu já s ním.
