„Dotlačil mě k tomu kamarád Gelindo Bordin (olympijský vítěz v maratonu), když za mnou přišel a místo na italskou kávu jsme tak zašli na české pivo. Pak jsme navštívili pana Zátopka, slovo dalo slovo... Říkám to pořád, že nejlepší nápady se rodí v hospodě s kamarády, přáteli,“ usmívá se muž, který sám sebe už považuje za „českého Itala“. Ostatně doma má čestný klíč od Prahy, Karlových Varů i Olomouce.
Lidovky.cz: Nemohu začít jinou otázkou: jak často chodíte běhat?
Potýkám se nyní se zraněním, které nemám čas léčit, ale normálně, když jsem zdravý, tak dvakrát týdně čtyři pět kilometrů.
Lidovky.cz: Dá se běhat venku i v zimě?
Není to ideální, zvláště když jsou plískanice nebo prší, ale jsou lidi, jimž to nevadí. A pak jsou tu alternativy – třeba pás. Prosinec, leden nejsou úplně nejlepší měsíce pro běhání, ale dá se to zvládnout. Nejdůležitější na běhání je, jak se cítíte na konci, ne na začátku. Že pro sebe něco uděláte, že jste v pohybu. A že se na chvíli cítíte být volný, což je pro současnou společnost strašně důležité. Podívejte se na poslední dva roky – nejprve koronavirus, poté válka na Ukrajině, s tím spojené další problémy jako třeba inflace, a co udělá člověk? Raději je doma, protože se bojí, a to není dobře. Stačí se podívat na statistiky, dvě třetiny Čechů mají psychické problémy, chodí k lékařům či berou léky. Já to respektuji, vždy je dobře, když si člověk uvědomí problém a snaží se ho řešit. Ale léky jsou myslím až ta poslední možnost. Proto jsou pohyb, běhání tak důležité. Navíc to skoro nic nestojí, stačí vám jen boty.
Carlo Capalbo
|
Lidovky.cz: V čem běháte?
V úplně obyčejných keckách. Jasně, i na běhání jsou dneska určené nějaké boty, skoro jako na všechno. Ale když se to vezme kolem a kolem, když se běhání nechcete věnovat nějak závodně, stačí vám obyčejné tenisky.
Lidovky.cz: Proč jste se v 90. letech rozhodl přijet do České republiky?
Cestoval jsem předtím po celém světa, do Česka jsem přijel v roce 1993, otevřel jsem si zde poradenskou investiční společnost a zalíbilo se mi tady. Potvrdilo se, že Česko je krásná země, s kulturní historií, skvělým pivem a krásnými ženami. (usmívá se)
Lidovky.cz: A jak vás napadlo založit Prague International Marathon?
Hodně sem za mnou jezdili kamarádi z Itálie, mezi nimi i Gelindo Bordin (olympijský vítěz v maratonu 1988), se kterým jsem šel na pivo do hospody v Košířích. U prvního piva jsme si povídali o všem možném, u druhého jsme už začali vymýšlet různé hlouposti a Gelindo se mě zeptal, proč neuděláme v Praze maraton. Řekl jsem mu, že se zbláznil, že z něj mluví pivo, protože na to není zvyklý, navíc já tehdy nebyl nějaký velký běžec, byla to jen doplňková záležitost pro můj hlavní sport – ragby. Při každém dalším pivu svoji otázku zopakoval, až mi dostal do hlavy červíčka. Praha je nejen kulturní, ale i sportovní město. Navíc zde žil fenomenální pan Zátopek.
Lidovky.cz: Setkali jste se s panem Zátopkem osobně? Probíral jste s ním svoji myšlenku?
Ano, jen to nebylo snadné. Protože poprvé jsem k němu přišel někdy ve čtyři odpoledne a odcházel po osmé večer. A ta chůze moc rovná nebyla, protože Zátopkovi mi dávali ochutnávat všechny ty svoje moravské dobroty. (směje se) Ale, mám doma ubrousek, na kterém jsme společně namalovali první trasu pražského maratonu. Musel jsem pak oběhat hodně institucí – primátora, atletický svaz, spousta lidí mě měla ze začátku za bláznivého Itala. Ale nakonec jsme začali, v roce 1995 se nám přihlásilo 958 běžců, na doprovodné běhy ale 15 tisíc lidí. A nyní? RunCzech patří mezi deset nejlepších maratonských projektů na celém světě.
Král vytrvalců Zátopek kvůli komunistům hloubil šest let studně |
Lidovky.cz: Jaké bylo posezení s panem Zátopkem? Krom kvalitního moravského pití.
Úplně první setkání bylo primárně o tom, že se setkali Gelindo s panem Zátopkem jako dva olympijští vítězové ve stejné disciplíně. Já jsem hlavně poslouchal. Další už byly o novém projektu a pan Zátopek byl hodně aktivní, neustále měl připravené nějaké poznámky. Důležitou osobou byla také paní Dana Zátopková, se kterou jsme se myslím stali přáteli a setkávali jsme se až do roku 2019 každý měsíc. Neustále jsme spolu něco konzultovali, každý měsíc jsem jí domů vozil dvě velká balení minerální vody. Úžasná žena, úžasný člověk.
Lidovky.cz: Když se vrátíme do současnosti – jak těžké pro vás byly ty covidové roky?
Extrémně, už jsem to naznačoval, lidé se přestali hýbat, zavírali se doma, báli se. Ty dva roky byly šílené, dá se říct, že až ten letošní jsme brali jako takový restart, kdy se do RunCzech zapojilo téměř 65 tisíc lidí, před pandemií jich bylo na 100 tisíc. Věděli jsme, že letos prostě musíme zvládnout vše, co jsme si naplánovali. Brali jsme to jako přípravu na příští ročník, který, jak doufáme, bude už bez problémů a dostaneme se s čísly tam, kde byl před covidem. Moc dobře si uvědomujeme, že to není jen o sportu, ale o ekonomice, socializaci, zdraví, bereme RunCzech jako celek.
Lidovky.cz: Spolupracujete i s českým atletickým svazem?
Ano, samozřejmě, Česká atletika je naše máma. Spolupracujeme i na evropské a světové scéně. S evropskou federací jsme rozjeli projekt EuroHeroes Challenge. Je to jednoduché, každý si pamatuje, kdo vyhrál fotbalové mistrovství světa či Wimbledon, ale když se někoho zeptáte, třeba jen pár dní po závodě, pro vyhrál Pražský maraton, málokdo vám řekne jméno. To chceme změnit, potřebujeme, aby se evropští fanoušci měli s kým ztotožnit, komu fandit. Je to projekt na podporu evropských běžců.
Pražský maraton 2022.
Lidovky.cz: Není v tomto ohledu snadnější pro přiblížení lidem půlmaraton? Protože s maratonci se obyčejný smrtelník úplně ztotožnit nemůže, je to extrémní výkon. Těch 21 kilometrů je přece jen dostupnějších, reálnějších...
Extrém je Iron Man, ultramaraton. Ale chápu, co myslíte. Také proto máme týmové závody, kde propojujeme vrcholné atlety s obyčejnými smrtelníky. Například Battle of the Teams, který je součástí Pražského maratonu.
Lidovky.cz: Říkal jste, že návrat běžců i na vaše závody je pozvolný. Někteří lidé začali během covidu běhat, někteří ale se sportovním pro změnu přestali...
Bohužel, máme pravdu. Více lidí zlenivělo než naopak. Je to náročné, ale beru to jako svoji povinnost, abychom dokázali národ zase nalákat zpět, aby začal opět sportovat, hýbat se. A měla by to být povinnost nás všech, nejen moje, mého týmu, ale i vás novinářů, politiků, prostě všech, jinak se nikam neposuneme. Vy třeba říkáte, že běháte z povinnosti, kvůli jinému sportu, ale tyhle velké závody jsou vlastně společenská událost, proto pořádáme i rodinné běhy, a když se pak pohybujete ve velké mase lidí krásnými místy Prahy, nebo i jiných měst, tak vás to vtáhne, naladí.
Můžete si zasoutěžit, můžete se jen tak proběhnout s ostatními. Není to snadné, ale musíme se snažit, musíme se snažit zaujmout. Lidem nenabízíme jen vzdálenost, ale i určitou kvalitu, protože mají servis, a také atmosféru, protože se můžete proběhnout po místech, kde to normálně možné není, takže platí za zážitek. Je to taková epidemie radosti. A že jdeme správným směrem, máme potvrzené tím, že se řadíme na první místo, co se týče ocenění v podobě známek kvality od World Athletics (světová atletická asociace). Nikdo jiný z organizátorů atletických závodů na světě jich nemá tolik jako my.
Lidovky.cz.: A co ekonomická stránka? Opravdu pomáhají vaše závody městům finančně?
V roce 2019 jsme přinesli do měst, kde jsme pořádali naše závody, celkem 36 milionů eur, desítky pracovních míst. A to jsou čísla z nezávislé studie. Takže ano, myslíme si, že to má pozitivní dopad i tímto směrem. Navíc si myslíme, že třeba Praze pomáháme směrem k pozitivnímu turismu, že sem nepřijíždějí lidé jen slavit, užívat si nočního života, ale také sportovat. Samozřejmě si místní sem tam stěžují na uzavírky, to je jasné, ale i tak si myslím, že naše závody a vše kolem nich má více pozitiv než negativ.
Lidovky.cz: Jste s RunCzech v černých číslech?
V roce 2020, 2021 jsme byli v červených, letos bychom ale měli být lehce v černých, což je pro nás dobrý signál směrem dopředu. A rád bych zdůraznil – naše společnost pracuje jen s vlastními penězi, nemáme žádné úvěry, nic. Na to jsem také nesmírně hrdý.
Pražský maraton omezil dopravu i parkování ve městě, bylo posíleno metro |
Lidovky.cz: Dá se na pandemii najít také něco pozitivního?
Ano, je se od čeho odrazit, lze vymýšlet nové projekty, kterými se snažíte lidi nastartovat. A jak jsem říkal, hodně běžců nám sice zlenivělo, ale zase dost nových přibylo.
Lidovky.cz: Proč jste se z Prahy vydal jako první do Olomouce?
Když jsem jel do Brna, tak tam nemají moc rádi Ostraváky, v Ostravě to je podobně naopak, tak jsme si řekli, zakotvíme na půli cesty a rozhodli jsme se pro Olomouc. (směje se) Byla to pro nás obrovská výzva, protože tam nebyli úplně zvyklí běhat, sportovat, je to takové klidné město. Ale musím říct, že to byla skvělá volba, nesmírně přátelské a pohostinné město. Podobně skvělá spolupráce je s Ústí nad Labem, kde máme suverénně nejrychlejší trať.
Lidovky.cz: A která je dle vás nejtěžší?
Asi ta v Karlových Varech a v Liberci.
Lidovky.cz: V čem jsou Češi jako běžci specifičtí?
Když se podíváme na statistiky, tak Češi jsou proti Polákům, Italům, Němcům a Britům daleko více soutěživí. Což je zajímavé, protože hodně často o Češích slýchávám, že nemají ambice, ale naše čísla z těchto pěti zemí říkají úplně něco jiného.
Lidovky.cz: Tak proč nemáme špičkové běžce mezi profesionály? Nebo není jich daleko více?
Těžko říct, nevím. Myslím, že na to by dokázali lépe odpovědět lidé z české atletiky. Potenciál tam určitě je, v Česku je několik mladých talentů, kteří mají šanci v dalších letech dělat zajímavé výsledky. Víte, mým největším snem – a také snem pana Zátopka – je, aby jednou byla na pódiu Pražského maratonu vidět česká vlajka. Ať mezi muži, nebo mezi ženami. Jakmile se mi to splní, tak mohu odejít do důchodu.
Lidovky.cz: Ze kterého z těch všech projektů, které jste během 27 let vymyslel v rámci Pražského maratonu, máte největší radost?
Z juniorského běhu, který začal společně s hlavním závodem. A také ze SuperHalfs, což je taková evropská Liga mistrů půlmaratonů, a také jde o český projekt.
Lidovky.cz: Před šesti lety jste se vydali také do Itálie, do Neapole. Nabízí se otázka: proč to trvalo tak dlouho?
Já jsem se v Neapoli narodil, vyrůstal, studoval, ale posledních 40 let se pohybuji po celém světě, posledních třicet let je mým druhým domovem Praha. Takže jsem pochopitelně cítil i nějakou tu morální zodpovědnost, když do zahraničí, tak právě domů, do Neapole. Je to navíc velké město, má 3,5 milionů lidí, které má krásné podnebí. Dá se tam začínat s běhy už v únoru, zatímco v Česku až o měsíc, dva později.
Lidovky.cz: Pocházíte z Neapole, města poblázněného fotbalem. Co vy, chodil jste na Maradonu?
Samozřejmě. A pevně věřím, že letos na něj navážeme, respektive na ty dva tituly, které jsme díky němu získali v letech 1987 a 1990. Před pokračováním sezony po mistrovství světa máme osm bodů náskoku na druhého. To už musí vyjít. (usmívá se) Navíc máme v týmu méně cizinců než naši pronásledovatelé, takže tomu věřím. Bydlím blízko Vltavy a každý den, kdy hraje Neapol, vyvěšuji za okno klubovou vlajku. Sice jsem už teď více Čech, ale jediné, v čem to úplně neplatí, je právě fotbal.
Argentinská fotbalová legenda Diego Maradona na fotografii z roku 1987
Lidovky.cz: Takže jste zažil Maradonu naživo?
Zažil. A byl to neskutečný zážitek. V sezoně 1989/90, kdy jsme získali druhý titul, to bylo nádherné. Dneska je z každého zápasu přímý přenos, všude televize, internet, tehdy to ale nebylo. A každý hrací den se prostě na dvě tři hodiny zastavil v Neapoli život. Nikoho nezajímalo nic jiného než fotbal. Když se pak vyhrálo, tak jste se domů vrátil až nad ránem. Věřím, že letos si to všichni znovu připomeneme.
Lidovky.cz: Komu byste fandil v zápase Itálie vs. Česko?
To je těžké, moc těžké. Nevím.
Lidovky.cz: A komu fandíte v Česku?
Slavii. Ale rád zajdu i na fotbal na Bohemku, protože tam mám dobrého kamaráda, se kterým se tam vždy rád potkám a popovídáme.
Lidovky.cz: Když už jsme u toho porovnávání: Kde je lepší káva a víno?
Bílé víno z Moravy je výborné, na červeném je třeba ještě trošku pracovat. A o kávě se není třeba vůbec bavit, jako máte tady v Česku pivo, tak v Itálii, Neapoli je káva a pizza.
Lidovky.cz: Svátky slavíte kde?
V Česku. Miluji kapří polévku. Posledních pětadvacet let jsme na vánoční svátky v Česku, miluji bramborový salát, kapra, na Silvestra vaříme čočku, prostě klasické české svátky.
