Obecenstvo v zaplněné aréně vyprovázelo českého tenistu do šatny vřelým aplausem. Ve tváři se mu mihl blažený úsměv. Loni v létě ho záda bolela tak, že zvažoval odchod do sportovní penze.
A teď na oblíbeném grandslamu bez okolků poráží třináctého nasazeného a o deset let mladšího Brita Kyla Edmunda 6:3, 6:0, 7:5.
Málem se z dvorce vytratil bez tradičního rozhovoru. Jako by vyšel ze cviku. K moderátorce s mikrofonem dokvačil oklikou. „Nějak jsem zapomněl, už jsem se vydal rozdávat podpisy, ale naštěstí mě chytila,“ líčil legrační chvilku.
Melbourne si zamiloval. Kdysi ho tu z hlediště hnala do boje rozverná parta mladíků zvaná Berdych Army. Sháněl jim lístky.
Dvakrát se protloukl do semifinále a navíc pětkrát do čtvrtfinále. Libuje si dokonce taky v místních pařácích, v nichž často svého soka „uvařil“. Takzvaný Happy Slam, jak se podniku přezdívá, je pro třiatřicetiletého Berdycha skutečně šťastným.
Na první akci postup do finále v Dauhá. Teď výborný vstup do Australian Open. Překonáváte svoje vlastní představy?
Ne. Nebylo potřeba si něco malovat. Mám rád spíš realitu a ta není špatná. Nejdůležitější je, že mám z tenisu radost a baví mě, od čehož se všechno odvíjí – včetně výsledků.
Získal jste od své kariéry rozumný odstup, s novým kondičním trenérem Markem Všetíčkem shodil šest kilo a opět obul oblíbené boty Nike. Svědčí vám druhý sportovní život?
Ano, vylezl jsem z té pračky, jejíž buben se pořád točí, a podíval se na ni zvenčí. Návrat si užívám. Přípravu ženeme spíš do rychlosti a výbušnosti než do síly. Nepamatuju si, kdy jsem se naposled cítil na kurtu takhle dobře.
Poznáváte po vítězství tak trochu jinou radost než dřív?
Ano, je jiná. Líbí se mi pozice outsidera, který jde na favorita. On (Edmund) měl dneska vyhrát. Obhajoval loňský postup do semifinále. Tak ať se s tím mladý pán popere. Ať se zoceluje a ukáže, jak silná generace se rodí.
Předvedl jste takřka dokonalý výkon. Najednou představujete pro soupeře v pavouku vážné nebezpečí. Měníte nějak své ambice na Australian Open? Nebo zůstanete pirátem s lebkou na tričku, který dál hodlá okrádat vrchnost?
Cíle neměním. Mění se jen soupeř. S prvním zápasem jsem opravdu spokojený, jen jsem mohl být agresivnější ve třetím setu, abych si šanci na brejk vytvořil dřív. Dařilo se mi měnit rytmus, takže mu dvakrát za sebou nepřišel na raketu stejný míč.
Teď narazíte na Nizozemce Haaseho, jenž o sobě tvrdí, že tenis hraje trochu jako šachy.
Ještě jsem o něm nestačil popřemýšlet. Snad ve středu nebude vadit, že nejsem šachista.
Co pro vás znamená, že vám znovu přeje mnoho příznivců, kteří na vás loni pozapomněli?
Hlavní je, že jsem spokojený sám se sebou. Ale je hezké, že jsem si vytvořil skupinu lidí, kteří mě sledují a mají mě rádi. Věřím, že jim moje hraní chybělo. Je fajn, že jim můžu vrátit jejich zábavu. Sport lidi spojuje, což se mi líbí.
V září jste tvrdil, že se vaše paní vyptává, zda v lednu vyrazíte do Austrálie. Je nadšená, že vás zase může osobně podporovat z tribuny?
Ano, hecovala mě, ať nekončím, že se těší do Melbourne. Takže je určitě ráda. Ona snad turnaje vyhlížela s větší netrpělivostí než já. Pozor, právě Ester výrazně ovlivnila moje rozhodování, jestli mám pokračovat. Kdyby se ozvala s jiným názorem, přemýšlení by bylo složitější.
Umocňuje její přístup vaši euforii?
Sdílená radost je vždy lepší. Ester je při fandění hodně spontánní. Zápasy intenzivně prožívá a ukazuje pozitivní i negativní emoce, což se mi na ní moc líbí.
Co rodiče? Nezvažovali výpravu do Austrálie?
Ne. Jednou tu dlouhou cestu podstoupili a nebyla pro ně úplně příjemná. Ani já jsem na začátek kolem sebe nechtěl hromadu lidí. Fyzioterapeuta jsem si domluvil na místě v Dauhá i tady. Ani přítomnost Máry Všetíčka jsem vyloženě nepožadoval, při turnajích s kondicí stejně zázraky nesvedete. Vystačím si s Esterkou a Martinem (koučem Štěpánkem). Hodí se mi víc klidu, než abych s sebou vozil takovou tu školku. Mám v povaze se o ni starat, což mi zbytečně bere čas a sílu.
