Macháček se chystá na patnáctý start na Dakaru: Se čtyřkolkou jsem už vyhrál, teď jdu pokořit buggynu |
S vánočními svátky na něj nechoďte, ani stromeček byste u něj doma nenašli. Při zmínce o křesťanských tradicích se rozohní. „Jsou to oslavy zločinců nejhrubšího zrna. Nejraději bych byl, kdyby se prošetřily všechny jejich prohřešky až do 15. století,“ říká v rozhovoru pro LN třiašedesátiletý Josef Macháček, pětinásobný vítěz kategorie čtyřkolek na legendární dakarské rallye. Letos podruhé pojede v týmu Buggyra ve speciálu Side by side, čili závodu tradičních bugin (Can-am).
Smlouvu s roudnickým týmem bývalého závodníka tahačů Martina Koloce má ještě pro letošní a příští rok. „Uvidíme, jak se to vyvine. Mám nového navigátora (Pavel Vyoral), který Dakar nikdy nezažil, nezná ty přístroje, různé vychytávky pořadatelů, kteří se vás snaží dostat pod tlak a na něčem nachytat, může jim naletět,“ nastiňuje své ambice muž, pro kterého to bude už patnáctý závodní Dakar. Ten loňský poprvé s buginou dojel po řadě technických problémů na 27. místě.
  |
„Stroj máme letos parádní, David Vršecký je neskutečný konstruktér, celý tým funguje skvěle. Bugina má lepší stabilitu, protože je širší, péruje luxusně, řídí se luxusně. Ve svých očích jsme připraveni skvěle, ale až na místě se podíváme pravdě do očí. Nejsme běžci na sto metrů, pořád je to hlavně loterie,“ přidal ženatý otec dvou dětí minulý týden těsně před odletem směr Džidda, kde v sobotu slavná soutěž odstartuje úvodním prologem.
Lidovky.cz: Jelikož jste neřešil Vánoce, měl jste větší klid na poslední dakarské přípravy?
No, byly hodně adrenalinové. Vše se točí kolem covidu a testů, které nás čekají v sobotu 26. prosince (rozhovor vznikal ve středu 23. prosince). Protože pokud vás otestují a budete pozitivní (to se v případě Macháčka nestalo), nikam nejedete. Není šance na přetestování. Takže to je ten největší dakarský předzávodní adrenalin. Testy, druhý den společný český a slovenský odlet směr Arábie, kde nás čeká ještě dvoudenní karanténa.
Lidovky.cz: Snažíte se alespoň stranit okolí, minimalizovat riziko nákazy?
Jasně, nikam nechodím, postupuji dle toho, co jsme si v týmu řekli, protože jde o hodně. Jsou ale věci, které člověk neovlivní, třeba i špatně provedený test. V Arábii nás po příletu vezmou do hotelu a pak už půjdeme na start. Tady v Česku je to nejhorší, ta očekávání, svátky, lidi všude lítají, navíc mám plno informací z laboratoří, že to dělají obyčejní lidé bez zkušeností, takže se také bojím určité objektivity. Já už covid prodělal, mám krevní test, rozbor na protilátky, byl jsem před deseti dny v Dubaji (týmové testy), kdy mě testovali před odletem tam a také zpět, ale stejně se člověk pořád bojí. Celý Dakar je tím protkaný, všechny týmy mají zálohy pro případ, kdyby něco odpadl. Povolávají veterány, připravený je třeba i starý Loprais, dle protokolu pořadatelů musíte mít i na místě náhradníky. Je to šílené, kdo potom vlastně vyhraje? Vy, nebo mechanik, který v průběhu Dakaru za vás skočí do auta? Jdeme bojovat s více faktory, než jsme zvyklí.
Rallye Dakar 2021
Lidovky.cz: Jste nejstarší český účastník Dakaru, nabízí se proto otázka, jestli vám to všechno stojí za to?
Právě naopak, já už nemám čas čekat. Kdyby mi bylo čtyřicet, řeknu si, že na to kašlu a pojedu za rok. Já si to nemohu dovolit, vynechal bych letos a s největší pravděpodobností by to znamenalo konec. Mohl bych to rovnou zabalit. Musel jsem se poprat se všelijakými věcmi, v Jižní Americe byly sesuvy a deště, tady je covid. Spíš jestli to stojí za to pořadatelům. Ale pravděpodobně ano, dokonce natolik, že budou všichni cestovat soukromými lety (rozhovor se konal 23. prosince před odletem), protože komerční jsou zakázané. Také proto všichni Češi a Slováci letí jedním speciálem.
Ale ještě ke mně. Důvod, proč jedu, je ten, že se cítím dobře. Tělo mi drží, vidím na blízko i na dálku, ještě jsem zhubnul, abych buginu odlehčil, takže zatím nepřemýšlím nad tím, proč bych nemohl. Řekl jsem jasně, že když uvidím špatně nablízko a budu potřebovat brýle, tak končím. Stejně tak, pokud se na to nebudu cítit fyzicky, tak jak se stalo u čtyřkolek. Ale zatím vše šlape, navíc zabezpečení od týmu je perfektní, mám jedinou starost, abych si zajistil tréninky. Kdybych si měl vše připravovat sám, shánět peníze, sponzory, tak jako dříve, to už bych nedal. Na to už nemám morál. Utratit čtyři pět milionů, na to musíte být trochu magor, a já nechci být chudým důchodcem. (usmívá se)
Lidovky.cz: Čemu se vlastně věnujete mimo závodění? Co vás živí?
Mám firmu na ekologickou likvidaci vozidel a celý život jsem se zabezpečoval, protože jsem věděl, že nebudu mít velký důchod. Pronajímám určité prostory, haly a samozřejmě jsem dobře prodal firmu, takže nějaké drobné mám. Ale když pak třeba utrácíte po pěti milionech ročně, musíte firmu prodat opravdu hodně dobře, protože to se dá utratit během deseti let jako nic. (směje se) Na druhou stranu, budu jediným aktivním českým důchodcem na Dakaru, takže mám další prvenství.
Lidovky.cz: Jak si věříte na ještě jedno - vyhrát Dakar na čtyřkolce a s buginou?
Když budou mít všichni covid, tak třeba pojedu sám a bude jasno. Ne, mám možnost to dokázat, budu na startu. Ale reálná šance je minimální, mám nového, nezkušeného spolujezdce. S Tošeňákem bych si dovedl představit třeba i o deset míst lepší výsledek než takto. Na navigátorovi tato kategorie dneska stojí, zvláště, když jde tentokrát vlastně o dakarský sprint. Je to o třech faktorech – technika, jezdec a navigátor. Já jsem schopen jet na hraně toho stroje, ale jak je na tom naladěný proti konkurenci, to nevíme. Zlepšili jsme se, ale jak se zlepšili soupeři, nevíme. Nejely se žádné závody, žádná příprava. Ale budu na startu. Byť v současné chvíli jsem na tom v týmu Buggyra nejhůře, protože Casale jede se zkušeným navigátorem, který už na Dakaru byl, se Šoltysem jeho navigátor jede už potřetí, Engeho naviguje Tošenovský, který to absolvoval se mnou. Je to řidič, mechanik, navigátor, když ho ukočíruje, tak mají velké šance, dokonce si myslím, že si nyní polepšil. Je fakt, že kdybych vyhrál, tak bych už asi v roce 2022 nejel. (smích) Ale chci nastartovat tuto kategorii v Česku, udělat jednou desítku a položit nějakou metu k překonávání pro další generace, které já budu doma na gauči sledovat a říkat si: Ha, ten mě ještě nepřekonal. Anebo ha, ten poprvé vyhrál čtyřkolky, musí ještě čtyřikrát a pak do buginy.
Lidovky.cz: Proč se vlastně prohodili navigátoři pro buginy, respektive proč Tošenovský nešel k vám po zranění Markéty Skácelové při posledních testech?
Je to složitější, Skácelová je připravovaná pro Kolocovu dceru, která by měl jet poprvé v roce 2023. Bylo to vymyšlené dobře, tři roky bude sbírat zkušenosti a poté bude k ruce jí. Jenže bohužel to zatím nevydržela fyzicky, měla nějaké problémy s krční páteří, tak se to prohodilo. Tošenovský původně mě navigaci odmítl kvůli pracovnímu vytížení, když se stala tato událost, zavolal mu Martin (Koloc) znovu a přemluvil ho, aby pomohl Tomáši (Engemu).
Lidovky.cz: Kolik jste toho v Dubaji během několikadenních testů stihli?
Moc ne, tohle bylo jediné soustředění letos. Najel jsem nějakých 1500 kilometrů, ale co to je, když na čtyřkolce jsem zvládal i dvacet tisíc? Ale je to pro všechny stejné. Tedy pokud tam nepřijede někdo, kdo měl doma tréninkovou dráhu, celý rok to tam drtil a nás všechny vyklepne.
Lidovky.cz: Mimochodem, mluvil jste o zlepšení a posunu buginy. Je to ten impuls, proč jste se po pauze k závodění vrátil a do této kategorie?
Samozřejmě. Je to tak dynamická disciplína, díky to je extrémně zábavná. Odlehčili jsme stroj (o 70 kilogramů), geometrii jsme udělali tak, jak jsme si řekli, udělali jsme tam různé menší vychytávky, máme otevírací dveře, nové uložení heveru a náhrad, stabilizátory, můžeme být spokojení. Je dobře, že máme kategorii ryze Side by side, které jsou dělané ze sériových bugin, nejsou tam různé vylepšené speciály velkých továren.
Oceněný Prokop na Dakaru pomohl soupeři, dočkal se ale i kritiky: Bylo to správné, udělal bych to znovu |
Lidovky.cz: Což mě také zaujalo. Jde vlastně o typické pouštní auto, přesto má nejmladší samostatnou kategorii…
Nebyly dostatečně kvalitní stroje. Dneska je to plnohodnotné závodění, ty stroje vydrží, jedou rychle, jsou na úrovni. Vítěz naší kategorie v roce 2020 by aspiroval na dvacítku ve velkých autech, a to přesto, že máme omezení maximální rychlosti na 130 kilometrů za hodinu.
Lidovky.cz: Zažil jsem Dakar v Africe, v Jižní Americe, teď se přestěhoval na Blízký východ. Co si o tom myslíte?
Je dobře, že když můžeme, objevujeme nová místa. Pokud jezdíte formuli 1, dvacet let jezdíte stejné tratě, podobné je to v motokrosu atd. Nám se to mění, můžeme projíždět místa, kam se nikdo jiný nepodívá. Pro mě ale je důležité, kam mám jet, a nic jiného. Vnímám jen, abych se co nejrychleji dostal ze startu do cíle k bivaku, kde mám případnou pomoc. Nic jiného mě nezajímá. Je vám jedno, jestli to je Jižní Amerika, nebo Čína. Neřešíte ani to, kde jste, prostě jste ve svém týmu, jdete se najíst a spát. A jestli kolem vás chodí zahalení lidé, nebo Afričané, nevnímáte. Ale je fakt, že Jižní Amerika byla zvláštní, dle mého k Dakaru nepatří déšť a bahno. Tyto podmínky byly špatné, navíc to bylo hodně vysoko. Byla to ale zkušenost, popral jsem se s tím a teď nás čeká vlastně pustina. V Argentině nebo Chile to bylo šílenství, co se lidí týče, tady máte klid, bez kontaktu s fanoušky, diváky.
Lidovky.cz: Je to podobnější Africe…
Tak, tak. V Mauritánii jste jel a potkával jen místní kmeny, zvířata. A také to bylo drsné. Hodně drsné. Co se změnilo, je způsob závodění. Pro stroje už není nic nepřekonatelné, dříve jsme se chtěli dostat hlavně do cíle, dneska se hledí jen na to, abyste v něm byli co nejrychleji. Dříve jste se nemohli nikde připravit, dneska se jezdí tolik doplňkových závodů, tedy pokud není covidová doba. Můžete se prostě perfektně připravit, dříve jste jednou za rok přijel do Afriky, postavil se na start a nevěděl, co vás čeká. To byla opravdu výzva, boj s přírodou, technikou, nebylo ani takové týmové zázemí.
Lidovky.cz: Nechybí vám to?
Samozřejmě že ano. To různé svazování, omezování, včetně rychlosti na rychlostních zkouškách, všelijaké tresty… Udělal se z toho prostě závod se zaměřením na výsledek, na rychlost. Chybí tomu ta duše, ten pravý prožitek. Když si vzpomenu, jak jsme zastavovali, fotili se s černochy, popíjeli s nimi kokakolu u jejich krámku v tradiční vesničce, při dlouhých přesunech se člověk mohl kochat okolím… To dneska už nezažijete.
Lidovky.cz: Bylo to v Africe opravdu tak divoké, jak to vypadalo na dálku? A tak divoké, že se nakonec musel jeden Dakar kvůli bezpečnosti zrušit a vše přesunout?
Bylo to tam divoké, situace se v některých zemích zhoršovala, k přepadení docházelo. Ale těžko říct, nemohu mluvit za pořadatele. Víte, oni přišli třeba za králem Mauritánie, vysázeli mu velké peníze, aby jim řekl, že vše zařídí. No jo, ale jeho armáda neměla vrtulníky, pomalu ani benzin do aut, takže to tak snadné nebylo. Jak jsem říkal, divočina, která ale měla své kouzlo. Je pravda, že když pak řešili přesun a situace se otočila, tedy že země platily organizátorům za to, že se u nich mohlo jet, tak holt nebylo moc co řešit.
