Janek Ledecký, sám motokrosový fanoušek i jezdec, tehdy v obřadní síni seděl s kytarou a zpíval píseň, jejíž název sem jako by tak nějak nepatřil – Nikdy to nevzdám. Když dozněla jeho poslední slova i akordy, rázem se ze dvora rozeřvalo 20 motorek, téměř jako salva, která „tam někam nahoru“ doprovází hrdiny.
Petr Kovář, třináctinásobný mistr republiky a ostřílený chlap, zase málem svou pohřební řeč utnul v polovině. Zmítaly jím emoce, z očí se valily slzy.
SPECIÁL LN POHNUTÉ OSUDY KUPUJTE ZDE |
I tak přes ně hleděl na první řadu, v níž stáli Michaelovi nejbližší: matka Andrea, otec Stanislav a bratr Dominik. Později pak Kovář vysvětloval: „Už jsem mluvil na více pohřbech přátel z motokrosu, ale tohle je něco jiného, byl to mladý kluk, hodně mladý. Vždyť já ho i trénoval, znám se s jeho tátou, závodili jsme spolu.“
A z proslovu, který strašnickým krematoriem zněl, pak mnohým utkvěly následující věty: „Byl to bojovník! Bojovník, ale vždy s úsměvem a dobrou náladou. Pro svoji upřímnou povahu měl mezi svými vrstevníky mnoho přátel nejen okolo tratě. Ať přijel na závody kamkoliv po celé Evropě, neměl problém si s každým popovídat. Buďte jako on – bojujte jako bojoval on, buďte tolerantní a dobří k sobě navzájem.“
Michael takový byl. Ač ve věku puberťáka, v hlavě měl profesionální přístup, touhu stát se motokrosovým jezdcem světového formátu a nespokojit se jen s tím, že doma „převálcuje“ všechny.
Však i jeho otec Stanislav bezprostředně po kremaci pro deník Aha! říkal: „Míšu jsem z očí do očí nikdy přehnaně nechválil a byl tvrdý a kritický. Za poslední roky ale udělal obrovský výkonnostní i morální pokrok a mě mrzí, že jsem mu nestihl říct, že před ním smekám klobouk. Vždyť kolik znáte mladých kluků, kteří dodělali v pohodě školu, nikdy nekouřili, nepili alkohol? Moc ne.“