POHNUTÉ OSUDY: Eva Holubová zapíjela deprese. Pomohla si, protože sama chtěla |
Představoval si, že jednou bude profesionálním hráčem. Jako žáček trénoval na stadionu Sparty v Praze na Letné. Jenže přišel zlomový okamžik. Chvilička nepozornosti – a všechno bylo jinak.
Bylo mu jedenáct a půl, přecházeli s kamarády hlavní silnici pár desítek metrů od stánku Sparty – mířili na Letenskou pláň, samozřejmě za milovaným fotbálkem. „Kamarádi se zastavili na chodníku, ale já šel dál, nevím proč. Když jsem byl uprostřed silnice, z obou stran přijížděly tramvaje. Otočil jsem se a chtěl utíkat zpátky, ale hned při nakročení do vozovky jsem strčil pravou nohu pod zadní kola tatrovky,“ vzpomíná.
Jiří Ježek.
Olympionik Jiří Ježek s manželkou
Pak seděl na chodníku, pozoroval, jak má od kolena dolů rozervané tepláky a uvnitř rozmačkanou nohu, uprostřed silnice ležela jeho nová kopačka. Kupodivu necítil žádnou bolest, registroval starostlivé obličeje lidí kolem a větší a větší kaluž krve pod sebou...
Psal se 27. březen roku 1985. Lékařka, která zastavila s trabantem, mu nohu podvázala. Sanitka, motolská nemocnice, operační sál, těžknoucí víčka. A druhý den ráno zjistil, že pod pokrývkou nemá nohu, pod kolenem zbyl jen obvázaný pahýl...
Ty vole, já nemám nohu
„Nevzpomínám si, že bych v nemocnici probrečel noci. V jedenácti už jsem přitom věděl, že mi nohu nikdo zpátky nepřišije. Možná to zní divně, ale v tu chvíli jsem to opravdu bral ve stylu ty vole, já nemám nohu. A měl jsem kliku, zrovna měly službu mladé sestřičky – a před holkama kluk přece nemůže brečet. Hrál jsem si na hrdinu.“ Potom pustili do pokoje jeho maminku – bál se, co mu řekne.
POHNUTÉ OSUDY: Mistryně světa v gymnastice Věra Černá se nikdy nevzdala, i když jí hrozil vozík |
„Ona je strašně silná osobnost, i když se to na první pohled nezdá. Smála se na mě, že to zvládneme! Taky řekla, že po prázdninách půjdu normálně do školy, abych nemusel opakovat ročník.“ Cožpak v ty dny nebylo nic, co by mu bylo nepříjemné?
„Bylo – a to mi zůstalo i později. Byl to strach, že mě okolí bude litovat. Skutečnost, že nemám nohu, jsem totiž bral spíš jako frajeřinu. Strašně jsem chtěl, aby si lidi říkali: Koukni, on nemá nohu, a chodí, to je dobrý.“ Když se mu o prázdninách zahojily jizvy, dostal protézu. Naučit se s ní chodit, to někomu trvá i půl roku, ale on si dal cíl, že prvního září přijde do školy s taškou na zádech bez berlí.
Velký vzor Lachman
Střih. Střední elektrotechnická škola, léta dospívání. „Průmyslovku jsem si užíval se vším, co k těm rokům patří – s večírky, kouřením, alkoholem. Pak jsem si ale řekl, že takhle se žít nedá, a po maturitě jsem znovu zatoužil po sportu. A přes dívku, se kterou jsem tenkrát chodil, jsem se setkal s Pepou Lachmanem...“
Josef Lachman, muž s podobným postižením jako Ježek, průkopník cyklistiky handicapovaných v tehdejším Československu, si vydupal účast na paralympiádě v Soulu 1988. Jako první a jediný v republice, v níž se tehdy paralympiádě říkalo olympiáda invalidů. A přivezl stříbrnou medaili.
POHNUTÉ OSUDY: Vzpěrač Zaremba vyhrál olympiádu. Pak si dopingem zdecimoval zdraví |
„Kamarád z autodílny mi někdy v roce 1994 povídá: Dcera k nám přivedla svého kluka, co má protézu jako ty, ale strašně rád by sportoval. Tak jsem jel za nimi do Chrustenic na Berounsku. Šli jsme se projet, on měl takovou plečku, ale šlo mu to dobře. Bylo vidět, že má sport v krvi,“ vybavuje si Lachman.
Za pár týdnů jej přihlásil na mezinárodní mistrovství republiky handicapovaných v časovce, která se jela Nerudovou ulicí nahoru na Hrad. „Jel jsem na vypůjčeném kole a nahoru dojel v transu, ale když dojeli všichni, přišel mi Pepa gratulovat: Jsi druhej! Cože? Jo, druhej, trval na svém. Nádhera!“ usmívá se Ježek při vzpomínce.
O cyklistické budoucnosti mladíka, který v té době vyráběl v protetické dílně protézy a až mnohem později, po paralympiádě v Aténách 2004, se stal profesionálem, bylo rozhodnuto definitivně. Brzy začal řádit i v delších závodech. A vyhrávat. Víc a víc. Později i mezi jezdci bez handicapu.
Dnes je slavný, už léta se věnuje sportu profesionálně, ve sbírce má několik hrstí medailí. Jen těch ze čtyř paralympiád je jedenáct, šest z nich se leskne zlatě. Nikdo jiný na světě jich tolik nezískal. Šestkrát se stal také mistrem světa.
Další nehoda
Po úspěšných letech jej však postihla další vážná nehoda. Na začátku září roku 2014 jel ve Spojených státech amerických mistrovství světa, při závěrečném spurtu spadl z kola a přivodil si těžká zranění.
Pohmoždil si i plíce, zlomil pažní kost, utrhl se mu prsní sval a lékaři mu museli odstranit dvě rozdrcená žebra a uvést ho do umělého spánku. Ihned byl operován a druhý den už byl mimo ohrožení života.
Handicapovaný cyklista Jiří Ježek se v americkém Greenville zotavuje z pádu na mistrovství světa.
Jiří Ježek a jeho vzkaz fanouškům z nemocnice.
Zpočátku komunikoval pouze očima, poté musel na další operaci, už za týden ale začal chodit po svých a posléze na revers opustil nemocnici. Na konci měsíce už nezdolný bojovník trénoval v sedle trenažéru a připravoval se na návrat. V březnu se pak objevil na mistrovství světa hendikepovaných dráhařů v nizozemském Apeldoornu.
„Jsem šťastná, že se hned po Londýně rozhodl pokračovat až do Ria 2016. Třeba během těch let ukáže cestu dalším lidem, kterým něco nejde nebo se jim přihodil podobný úraz,“ má jasno manželka Soňa.
