VIDEO: Sudí to podělali. ‚NFL si přálo mít v Super Bowlu Los Angeles,‘ zuří hvězdný Harden |
Před dvěma týdny na vlastní oči viděl, jak jeho milovaní New Orleans Saints kvůli skandálnímu rozhodnutí sudích přišli o účast v nedělním Super Bowlu, tedy finále Národní fotbalové ligy a tradičně nejsledovanější zámořské sportovní události. Byl to jeho šestý zápas nejslavnější soutěže amerického fotbalu, kam se dostal coby první Čech v roli oficiálního fotografa.
Byl jste odjakživa fanda amerického fotbalu?
Určitě ne, já jsem jako každý český kluk vyrůstal na evropském fotbale, aktivně jsem ho v dětství a dospívání hrál. S tím americkým jsem se setkal až v roce 2011, kdy mi táhlo na čtyřicet. Bylo to osudové setkání, a přitom obrovská náhoda.
Jak k tomu náhodnému setkání došlo?
Jel jsem se podívat na Jaromíra Jágra, když hrál v NHL za Philadelphii, a jako doplněk jsem si koupil lístek na americký fotbal. Cesta byla taková smutná, protože jsem v předvečer odletu zjistil, že se Jaromír zranil. V Americe jsem sice tedy byl, ale Jágra jsem neviděl.
  |
Ze smutku vás vytrhl americký fotbal?
Ten mě hrozně nadchl, hlavně atmosféra okolo. Když jsem přijel domů, řekl jsem si, že mu dám šanci. Ale to znamenalo, že je nutné rozumět dění na hřišti. Takže jsem se musel naučit základy pravidel a potom se sledováním zápasů v televizi snažit pochopit hru.
Takže znáte celá pravidla?
Samozřejmě ne, a troufnu si tvrdit, že dokonce ani trenéři v NFL je nemají kompletně nastudovaná. Ale jsem schopen americký fotbal sledovat. Bohužel nejsem nejmladší, takže jej nemůžu hrát aktivně, takže je to na bázi fanouškovské a fotografické.
Co vás na americkém fotbalu uchvátilo?
Je toho hodně, ale pokud mám něco vypíchnout, tak taktiku. Přezdívá se mu šachy s lidmi a je to naprosto přesné. Je to kolektivní sport a trenéři, jichž je u každého mužstva v NFL velké množství, se konkrétně specializují na určité pozice. A troufnu si tvrdit, že jsou to malí géniové, protože americký fotbal má tisíce a tisíce způsobů, jak se dají určité situace zahrát. Existuje takzvaný playbook, který v NFL může mít i několik stovek stran, a hráči si jej musí nastudovat, aby věděli, co mají hrát.
Několik stovek stran? To je slušná porce...
Samozřejmě se hráč naučí jen svou pozici, ne cizí. Takže když rozehrávač nahlásí akci, tak to řekne nějakým zakódovaným signálem, a jen hráči jeho týmu vědí, co to znamená. Navíc slova mohou v jiných akcích znamenat něco jiného.
Občas není jednoduché se po tvrdé srážce zvednout. Tady měl problém Sam Bradford, rozehrávač Vikingů, jenž inkasoval hit od jednoho z obránců Dallasu
Co vás zaujalo dál?
Určitě také dramatičnost hry, protože i když zápas může trvat i tři a půl hodiny, což se může na naše poměry zdát strašně dlouhé, má hra velký spád. Samozřejmě americké sporty jsou známé heslem „business first“, to znamená, že jsou prokládány reklamami. Což mně osobně vůbec nevadí. Podle mého hra skvěle ubíhá, a když se blíží k vyvrcholení, tedy posledním dvěma minutám, změní se v neskutečně strhující tempo. Viděl jsem poměrně hodně zápasů, které se rozhodly v posledních vteřinách, či dokonce vteřině nějakou nádhernou akcí.
Jsou hráči amerického fotbalu opravdu takoví hromotluci?
To je zajímavé, protože variabilita z pohledu postav hráčů je skutečně velká. Je úplně jedno, jaký jste somatotyp, jestli máte 60 kilogramů a 150 centimetrů, nebo dva metry a 160 kilogramů. Záleží jen na tom, jaký jste atlet. Pokud špičkový, v americkém fotbalu dostanete šanci. Neříkám, že v NFL, tam se prosadí jen zlomek hráčů a v Americe neexistují nižší soutěže. Tam je to buď NFL, nebo nic.
A co dělají ti, kteří se v NFL neuchytí?
Pokud mají zájem, mohou jít hrát do Evropy, třeba i do české Bitters ligy či do Japonska, kde je to poměrně populární sport, ale jde o maximálně stovky Američanů, kteří nepobírají plat jako v NFL, ale zaplatí se jim náklady, ubytování plus nějaké kapesné. Spíše jde o životní zkušenosti, určitě se nezabezpečí na celý život. Takže se potom vrátí do USA a jdou do práce.
Zajímavou masku si na sebe vzala i další fanynka Oaklandu. Nebo že by rovnou přijela od Jacka Sparrowa z Karibiku?
K utkání pochopitelně patří i zájem novinářů, na roztrhání byla po finále konference ofenzivní hvězda Philadelphie Todd Gurley.
Když už jste zmínil univerzitní sport, tak ten asi v Evropě neumíme ocenit tak, jako to dělají Američané, že?
Je to neuvěřitelný fenomén. Měl jsem v září možnost fotit utkání v Atlantě, kde hráli Georgia Tech University proti Clemson Tigers. Clemson celý loňský ročník vyhráli a stali se šampiony. Na stadionu pro 55 tisíc diváků bylo vyprodáno. Na univerzitách se hraje basketbal, lakros, evropský fotbal, vlastně všechno, na co si vzpomeneme. A americký fotbal je na univerzitách hodně populární, hraje se i na stadionech pro 100 tisíc diváků, které bývají plné. U nás na univerzitní zápasy chodí maximálně několik stovek lidí, ale to spíše výjimečně.
Součástí zápasů NFL jsou také reklamní pauzy. Co se v tu chvíli děje na stadionu?
Většinou je zařazen nějaký program. Často roztleskávačky, tzv. cheerleaders, občas, a to zejména na univerzitních zápasech, to jsou velké školní orchestry, čítající mnoho desítek lidí. Vždycky se jedná o nějakou zábavu pro diváky. Na obrazovkách se mezitím mohou promítat nějaké dobré akce, ale já to jako fotograf moc nevnímám, protože v pauzách se věnuji hlavně fotoaparátům a jejich přenastavování. Lidé v hledišti si v těchto pauzách chodí pro jídlo nebo pití.
Když už jste zmínil cheerleaders, tak letos poprvé by mezi nimi na Super Bowlu měli být i chlapci.
Já se přiznám, že jsem zaznamenal chlapce teď nedávno v New Orleans. Chodím na zápasy třeba tři hodiny před výkopem, například abych si vyfotil prázdný stadion nebo další přípravy, takže jsem zachytil rozcvičení místních cheerleaders. A právě tehdy jsem viděl, že je mezi nimi chlapec. Moc jsem to nechápal, a nemám k tomu nějaké vysvětlení.
Fanoušek New Orleans Saints při letošním čtvrtfinále NFL. I fotograf Kamil Herák je příznivec Svatých. „Občas jsem toho v uplynulých sezónách litoval, ale navždycky jim fandit budu, i kdyby hráli sebehůř,“ směje se.
Cameron Jordan, obránce New Orleans Saints. „Variabilita v NFL je ohromná, můžete ji hrát se 150 cm a 60 kilogramy, ale také se dvěma metry a 120 kilogramy,“ usmívá se Kamil Herák.
Když se vrátíme zpět k vám, tak co musíte udělat pro to, abyste mohl fotit NFL?
Musíte mít hlavně partnera, v mém případě je to Česká asociace amerického fotbalu. Bez něj není nejmenší šance, zkrátka vám musí dát záštitu někdo, kdo je pro kluby seriózní. Dále musíte mít vytrvalost, nesmíte se nechat odradit tím, že vám nikdo neodpoví. Občas se stane, že pošlete e-mail a ani po čtrnácti dnech nemáte odpověď. A za třetí samozřejmě musíte umět ovládat fotoaparát.
Co všechno musíte před příchodem na stadion absolvovat?
Protože nejsem držitelem sezónní akreditace, tak si musím na předem určené místo na stadionu zajít a vyzvednout si potřebnou kartičku oproti předloženým dokladům. Následně mě čeká bezpečnostní rám, jako fotograf mám velký těžký batoh, a ten se musí prohlédnout. Potom dostanu vestu pro fotografy, ta je v NFL jednotná. Pro fotografy jsou určené místnosti, ale jsou velice malé, a nikdy se tam nemůžeme všichni vejít. Jednou jsem dokonce musel na chodbu, kam se nakonec přesunuli i další. K dispozici je samozřejmě internet, elektřina na nabíjení, nějaké občerstvení.
Získá Brady svůj rekordní šestý titul? Jeho Patriots musí v Super Bowlu porazit Los Angeles |
Kolik fotografů chodí na zápasy NFL?
Závisí to hodně na městech, běžně kolem třiceti. O akreditacích si rozhoduje vždy domácí mužstvo s jedinou výjimkou, a tou je Super Bowl, jenž spadá pod vedení NFL. Stalo se mi, že jsem akreditaci nedostal na zápas v Clevelandu. Přitom když jsem tam šel jako divák, fotografů tam bylo hrozně málo. Podle mě to mají tak, že udělí povolení deseti místním médiím a pěti velkým, aby splnili požadavky NFL. Víc nic.
Jak se liší proces akreditací na Super Bowl?
My (s Českou asociací amerického fotbalu) jsme se pokusili dvakrát zažádat, loni a letos. Loni s námi komunikovali, ale jedna odpovědná osoba nám sdělila, že je to nereálné. Přetlak ze strany amerických médií je obrovský, že zažádat můžeme na komunikační oddělení NFL, ale nemáme příliš doufat v úspěch. Každé významnější americké médium totiž chce mít fotografa na Super Bowlu. A co si budeme nalhávat, český fotograf asi nedostane přednost před místními redakcemi.
Momentka z rozcvičky ofenzivních hráčů. „Hráči si musí nastudovat tzv. playbook, který má několik stovek stran, aby věděli, jak na hřišti hrát,“ říká Kamil Herák.
Jsou nějaké restrikce pro fotografy v NFL?
Když jsem fotil první zápas, tak jsem dostal pokyny, že si můžu dělat de facto co chci, jen nemám fotit za střídačkami.
Proč?
Dostanete se blíže k hráčům, kteří odpočívají, navíc jsou čelem k fotografovi, gestikulují. Objektů k focení tam je hodně, ale někdo to prostě má zakázané. Naposledy v New Orleansu jsem ale několik fotek mohl udělat.
Jste při focení ještě nějak omezen?
Během zápasu se musím pohybovat za přerušovanou žlutou čarou, po skončení mohu na hrací plochu, před utkáním jak kde, pravidla si opět určují jednotlivé kluby. Domácí většinou nastupují za doprovodu nějakých ohňů, snaží se gestikulovat, rozpumpovat diváky. Například v Atlantě jsem mohl na hřiště před utkáním, v New Orleansu to třeba nešlo.
Američané jsou při národní hymně hodně emotivní, tohle je momentka ze stadionu Superdome v New Orleans.
Jak vás vůbec američtí kolegové vnímají?
Oni se o tom, že jsem z České republiky, většinou nedozvědí, ale pár konverzací už proběhlo, většinou je to s lidmi u akreditací. Tam se zjistí, že nejsem z USA. Většinou musím odevzdat nějaký průkaz totožnosti, proti kterému dostanu novinářskou vestu, abych ji poté opravdu vrátil zpět. Dochází i k nějaké interakci s ostatními fotografy, protože nefotím běžnou technikou, ta má je pro sportovního fotografa přece jen netradiční. A kolegové se mě ptají, jaké s ní mám zkušenosti.
Jaké máte na své focení ohlasy?
Mým primárním cílem je přiblížit českým divákům NFL a svět amerického fotbalu. Fotím třeba i zákulisí, rozcvičování, k čemuž se běžně nedá dostat. Takže mé fotografie jsou hlavně určené pro ČAAF, ale samozřejmě jsem vždy velmi potěšen, když jdou na web či do tištěné verze jakýchkoliv českých médií. Jsem rád za každý text, za každou fotografii, která u nás vyjde.
A v zahraničí?
Tam pro mě byl největší úspěch, když náhradní rozehrávač New Orleansu Teddy Bridgewater umístil mé fotky na svůj Instagram i Facebook a ty fotografie měly velký ohlas. K té na Instagramu přidal i jméno autora, čili mě, a to mě samozřejmě hodně potěšilo.
Kde zveřejňujete své fotografie?
Primárně publikuji na svém Facebooku a Instagramu, a samozřejmě na stránkách České asociace amerického fotbalu.
A fotografováním se živíte?
Ne, jsem fotograf na volné noze, specializuji se na sportovní fotografii, zejména na americký fotbal. Ale neživí mě to, jsem, řekněme, poloprofesionální fotograf.
Asi jsem z vašich sociálních sítí správně pochopil, že jste příznivec New Orleans Saints. Proč?
To se těžko vysvětluje. Dříve jsem fandil fotbalové Dukle Praha, což nebylo úplně jednoduché, přiznám se. A když Dukla zanikla v té dřívější podobě, dlouho jsem nikomu palce nedržel. Když jsem viděl jeden z prvních zápasů amerického fotbalu, tak tam byl Drew Brees, jenž hrál s devítkou na dresu, kterou jsem nosil i já, a dával milimetrově přesné pasy. Tehdy jsem si řekl, že jim budu fandit, a i když jsem toho v uplynulých sezónách občas litoval, vydržel jsem. Navždycky zůstanu Svatej, byť by hráli sebehůř.
Největší hvězda New Orleans Drew Brees se snaží projít obranou Atlanty. „Je dobré dostat se blízko hráčům, zachytit emoce, gesta. Tady musím být za žlutou čarou, ta je ale blízko hřiště,“ říká Kamil Herák.
Jak jste se vlastně dostal k focení?
Někdy okolo roku 2011, možná o něco dříve, jsem jel do Afriky, kde jsem svou první zrcadlovkou fotil zvířata. Ale to berme s rezervou, mám spoustu kamarádů, kteří fotí zvířata, jsou to neuvěřitelní machři, a nechci se s nimi srovnávat. Někdy v roce 2014 či 2015 jsem poprvé fotil nejvyšší českou ligu amerického fotbalu, potom Czech Bowl, a potom NFL.
Dá se srovnávat americký sport s tím evropským? Třeba ohledně peněz?
V americkém fotbalu si nemůžete koupit hráče. U nás, když se někdo rozhodne koupit Messiho a dá na stůl obrovský balík peněz, tak ho získá. V USA je systém draftů, kam jdou hráči z univerzit, a týmy z NFL si je mohou zajistit. Ale pokud by hráči někam chtěli, musí druhý tým něco dostat. Ať to jsou volby na draftu, či případně jiní hráči. Také jsou platové stropy, v NFL to v příští sezoně bude 190 milionů dolarů. Vy v tomhle balíku musíte zaplatit 53 hráčů, je to o umění generálního manažera.
Hodně gest během hry se dělá pro fanoušky, jako tady hráč New Orleans Alex Anzalone. „Fotbalisté se snaží rozpumpovat diváky, navodit dobrou atmosféru,“ uvádí fotograf Kamil Herák.
Drew Brees, rozehrávač New Orleans Saints, se snaží přihrát spoluhráči. „Viděl jsem poměrně hodně zápasů, které se rozhodly v poslední vteřině nějakou nádhernou akcí,“ poznamenává Herák.
Jak často chodí tamní fanoušci na NFL?
Jsou lidé, kteří si nenechají ujít jediný zápas svého mužstva, ale většinou je to tak, že vlastník permanentky na celou sezonu odchodí polovinu zápasů a tu druhou někomu prodá. V USA je to normální a legální. Pro běžné Američany je to podle mého svátek, vidí naživo jeden zápas třeba za pět let. Vezme rodinu, koupí čtyři lístky a jdou se spolu pobavit.
Na kolik vlastně přijde osobní návštěva amerického fotbalu v USA?
Ceny vstupenek jsou rozdílné, záleží samozřejmě na postavení domácích v tabulce, na atraktivitě hry a na místech na stadionu. Ale co vím, pohybují se v základní části okolo 500 dolarů za nejlepší lístky, za ty nejvzdálenější třeba 50 dolarů. Nicméně na hřiště je všude vidět dobře.
Jaký je váš sen v oblasti amerického fotbalu?
Fotit Super Bowl. Ale to asi bude pro českého fotografa navždy sen. To, že jsem fotil finále NFC (National Football Conference – konferenční finále mezi New Orleans Saints a Los Angeles Rams), je něco, čemuž bych nikdy nevěřil, dokud se to nestalo.
A na závěr se asi zeptám, co na to říká vaše rodina, že takhle občas zmizíte několikrát na pár týdnů pryč?
Bez podpory a tolerance mé ženy by to určitě nešlo. Už si podle mého na tohle „mizení“ zvykla. Vidí, že z toho mám velkou radost, a tím to dělá velkou radost i jí.
