Uměl padat. Z judisty přes esesáka kaskadérskou legendou

Most u Remagenu, Na západní frontě klid, Jáchyme, hoď ho do stroje, Arabela, Sanitka či 30 případů majora Zemana.

Asi byste těžko tipovali, že tato hvězdná filmografie patří k bývalému výbornému judistovi Petru Jáklovi staršímu. Přesto je tomu tak.

Narodil se 16. prosince 1941 a jeho celoživotním osudem se stalo judo. „S ním u mne souvisí všechno. Utvářelo mou životní filozofii a taky mě přivedlo k filmu.“

SYN. Producent, režisér a kaskadér Petr Jákl mladší.

Jákl třináctkrát vyhrál domácí šampionát, stal se akademickým mistrem Evropy a z akademického mistrovství světa přivezl bronz.

„Tyto úspěchy pro mě znamenají nejvíc. A také se mi podařilo si splnit velký sen – start na olympijských hrách,“ rekapituluje svou kariéru 73letý Jákl.

V roce 1972 v Mnichově se představil jako vůbec první československý judista na olympiádě a hned vybojoval velmi slušné sedmé místo. „To sice není žádný světový úspěch, ale jelikož jsme startovali na olympiádě vůbec poprvé, tak se ode mne čekal spíš propadák. Já přitom hned v prvním kole porazil několikanásobného mistra Evropy.“

První rolí byl esesák

S aktivní kariérou skončil ve 32 letech. Vystudoval strojní inženýrství, budoucnost tedy mohl mít slušně zajištěnou. Nakonec se však jeho druhou životní etapou stalo úplně jiné odvětví. „V oboru jsem krátce pracoval, pak jsem se ale coby trenér vrátil k judu. Při té příležitosti jsem se dostal do světa filmu a stal se ze mne profesionální filmař.“

V té době se však už několik let živil jako kaskadér.

„Před mistrovstvím Evropy vroce 1961 jsme měli soustředění v Praze, na které přišli nějací němečtí filmaři s tím, že natáčejí v Praze film a že si potřebují vybrat nějakého dublera za herce, který bude zastřelený na schodech, z nichž spadne. Důvod, proč za námi šli, byl jasný – judisté umějí padat,“ vypráví Jákl osvých kaskadérských začátcích. „Vybrali si mě asi proto, že jsem takový gestapácký typ,“ charakterizuje s úsměvem svou tvář s ostře řezanými rysy.

Ze své první zkušenosti před kamerou nakonec moc nadšený nebyl. „Oblékli mě jako esesáka, zastřelili a já spadl ze schodů. Jenže to nebyla žádná sranda. Točili jsme to asi pětkrát, takže jsem měl plno modřin. Byl jsem dost otrávený, že jsem to vůbec vzal.“

Přestože byl německý štáb spokojen, Jákl si myslel, že touto úlohou pro něj kaskadérství skončilo. „Jenže pak zavolali z Barrandova, jestli bych nezaskočil za nějakého herce, který se má ve filmu poprat. Postupně se na to nabalovaly další výkony, třeba bourání s auťákem nebo hoření, a tak mi začali říkat kaskadér.“

Na přelomu 60. a 70. let nechyběl u řady světových velkofilmů, které se točily různě po Evropě, i v Československu. „V roce 1968 sem poprvé přijeli točit Američani film Most u Remagenu. Doslechli se, že čeští kaskadéři mají slušnou pověst, a tak nás najali.“

Na renomé jim přidala třeba příhoda z natáčení snímku Na západní frontě klid. „V jedné scéně nás zapálili plamenometem. Zatímco já se potřel pastou a skutečně jsem celý hořel, tak americký kaskadér si nasadil plynový vařič a jen tak plápolal. Takové věci se mezi filmaři roznesou. Od té doby už chtěli jenom nás,“ říká hrdě.

Při sledování nebezpečných scén se zdá, že kaskadéři snad ani nemůžou mít strach, vždyť jde často o život. Jákl však přiznává, že strach měl téměř vždy. „Funguje jako taková pojistka pudu sebezáchovy, že všechno má své meze.“

S herci a filmaři problémy nemíval, naopak si mezi nimi udělal hodně přátelství. „I když jednou na nás Američané udělali takový podraz. Projížděli jsme na korbě náklaďáku mezi bombami k jámě a postupně jsme z něj při každém výbuchu odpadávali. Jenže dvě bomby nevybuchly a já se Zdeňkem Srstkou jsme na tom náklaďáku zůstali a spadli do té jámy. Pak jsme se dozvěděli, že za to mohl koordinátor celé akce, který chtěl udělat dramatičtější scénu,“ zlobí ho ještě po letech.

Viděl umírat kolegu

Bohužel jednou zažil i smrt kolegy. „Točili jsme v pískolomu, kde měl po svahu sjíždět náklaďák a přejet člověka. Došlo se kzávěru, že bude nejlepší, když stím autem pojede řidič, který tam s ním jezdí doopravdy. Na zkouškách vše probíhalo perfektně, když se však jelo naostro, tak řidič zazmatkoval a kaskadéra přejel,“ popisuje nešťastnou událost, po níž na čas s řemeslem praštil.

Nebezpečné povolání se nelíbilo ani jeho manželce. „Když jsem se s ní seznámil, tak jsme oba ještě chodili na vysokou školu. Zajímalo ji, co u toho filmu dělám, a tak jsem jí řekl, ať se přijde podívat. Ale zrovna na den, kdy jsem měl volno. Jenže se najednou změnil natáčecí plán a ona přijela zrovna, když jsem padal s vybuchujícím náklaďákem z mostu.“

Přes šokující zážitek si nakonec zvykla. „Dlouho pak se mnou nemluvila, postupně se s tím ale naučila žít. Malér byl v tom, že vmých šlépějích šel i syn. To jsem se jí v duchu mockrát omluvil, protože jsem to pak prožíval stejně.“

Kromě dublerství si zahrál inormální role, dokonce několik hlavních. Známý je třeba jeho rozhodčí v judu v Jáchyme, hoď ho do stroje. „To jsou takové epizodky, za které si ze mne lidi dělají trochu srandu. Bavily mě však víc, než ty hlavní, protože herectví mě moc nelákalo. Nebylo to ono.“

Při natáčení slavné komedie stehdy začínajícím Luďkem Sobotou přitom filmu moc nevěřil. „Nejprve jsme si mysleli, že to bude nějaká kravina, nakonec z toho ale vznikl vynikající film a s Luďkem jsme od té doby kamarádi.“

V současnosti dělá Jákl ve filmovém průmyslu společně se svým synem Petrem, píše scénáře, podílí se na produkci. „Teď jsme měli poslední premiéru Ghoula, který měl dokonce jako první film v naší historii premiéru i v Hollywoodu.“

Momentálně připravují snímek o Janu Žižkovi a Jákl starší píše scénář k filmu z prostředí juda, který bude značně autobiografický.

Stále vitální muž se udržuje ve formě pravidelným cvičením a stále bedlivě sleduje také současné judo. „Velkou radost mám z Lukáše Krpálka, jeho výsledky jsou fantastické,“ chválí úspěšného reprezentanta.