Předluženou Sazku management už nezachrání
Takhle se v Česku tunelovalo naposledy v devadesátých letech, kdy si managementy podniků počínaly, jako by byly vlastníky, skuteční vlastníci jen přihlíželi, jak se majetek, který se na počátku zdál obrovský, rozpouští až k nule. V Sazce dnes sledujeme něco obdobného, pan Hušák, kterému Sazka nepatří, se chová, jako by byla jeho, přičemž akcionáři, mající najatý management hlídat, jen slepě poslouchají. Situace je však vážná, už zdaleka ne všichni se chovají jako Hušákovi foxteriéři. Hlasitě se ozývají předsedové některých sportovních svazů, jsou slyšet i ti, kteří mají zkušenosti z byznysu (Jansta, Telička). Šéf ČSTV Pavel Kořan dělá, jako by nic nehrozilo, že není možné, aby Sazka a s ní i celý stroj na financování sportu skončí v bankrotu. Místo aby se bál o budoucnost sportu, pan Kořan zajistil „svému“ manažerovi klid na „práci“. Na jak dlouho?
Proč by nás, nezainteresované daňové poplatníky, měl zajímat osud Sazky? Kromě toho, že sledujeme likvidaci druhdy velice výnosného podniku všehoschopným managementem, si musíme uvědomit, že v případě krachu celé společnosti nezbude financování sportu na nikom jiném než na státu. Za kým myslíte, že přijdou sportovní bafuňáři pro peníze, až Sazku položí její obří dluhy? Myslíte, že si Česko může dovolit, aby přestala existovat celá sportovní odvětví, případně mládežnický sport? Nepochybně nemůže. Zároveň si nemůžeme dovolit, aby akcionáři (sportovní svazy) vlastnická práva užívali tak mizerně, že obrovský majetek, který od státu dostali, prošustrují v necelých dvaceti letech. Pánům sportovcům hoří střecha nad hlavou. Ještě mají čas, aby něco zachránili. Podlehnou-li však slibům pana Hušáka, kterému už nejde o víc, než aby se v židli udržel co nejdéle, skončí to s nimi nevesele. Možná i u soudu.
