Zdejším fotbalem ročně protečou stovky milionů korun, přitom s ním paradoxně nechce mít nikdo nic společného. Ještě tak využít hráčů jako chodících reklam, na to občas slyší i velké společnosti. Ale stát se majitelem prvoligového klubu? Nesmysl. Nejen ekonomický, ale i strategický. Český fotbal má v oblastech vysokého byznysu stále nálepku podivného kapry prolezlého rybníku, o který není dobré se špinit. A to se těžko změní. Není to totiž jen nálepka z divokých devadesátých let. Černé fondy a vypočítaví bafuňáři tu byli i dlouho před revolucí.
Zajímavý je proto německý model. Nadpoloviční většinu akcií musí vlastnit občanské sdružení fanoušků. Snad proto, aby majiteli šlo vždycky o fotbal, a také proto, aby klub neovládli podivní lidé s ještě podivnějším zdrojem příjmů. Proč něco podobného nezavést i v Česku?
Fotbal v rukou fanoušků je krásná představa. V tuzemských poměrech ale nikdy nedopadla dobře. A to jak v devadesátých letech, kdy vychytrale zprivatizoval Spartu Petr Mach, tak i dnes, kdy na budku dostávají svému klubu oddaní fanoušci Bohemians.
