Studentský filmový klub Jeden svět na školách na Střední pedagogické škole v Přerově založily a do letošního června společně organizovaly Pavlína Copková (20) a Anežka Adamíková (19). Pro své spolužáky uspořádaly celkem jedenáct promítání a dvě filmové noci. Obě studentky letos úspěšně odmaturovaly a chystají se na vysokou školu. Pavlína by se ráda věnovala pedagogice, Anežka mediálním studiím. Obě se shodnou na tom, že zapojovat se do veřejných aktivit se do budoucna vyplatí.
Co vás přivedlo na myšlenku začít ve vaší škole organizovat Studentský filmový klub Jeden svět na školách a kdo vám zpočátku nejvíce pomohl?
Pavlína: Oslovila nás profesorka na občanskou výchovu Lucie Schützová, která nás navnadila na propagační materiály. Daly jsme se do toho ale hlavně díky jejímu daru nadchnout lidi pro věc a podpořit nás. Zvlášť začátek byl těžký, protože musela přesvědčit vedení školy o smysluplnosti celého projektu. V průběhu organizace klubu nás už ale nechávala dělat si věci zcela po svém a spíše vyčkávala, až si k ní samy přijdeme pro radu.
Anežka: Já jsem tou dobou zrovna hledala nějakou aktivitu, které bych se mohla věnovat, a filmový klub mi připadal jako zajímavá možnost. Nevěděla jsem, co přesně od toho očekávat, ale zpětně jsem opravdu ráda, že jsem do toho šla. Jaké pak přicházely reakce z okolí? Bylo běžné, že studenti ve svém volném čase organizují podobné aktivity?
Anežka: Naše škola je celkově hodně kreativní a máme štěstí, že se na ní pořád něco děje, nicméně dokumentární filmy a speciálně lidskoprávní tematika byla pro všechny něco zcela nového. Měly jsme proto zpočátku obavu, jak spolužáci promítání vezmou. Lidí nejprve do klubu nechodilo mnoho, ale časem zafungovala šeptanda, a nakonec nás počet lidí a jejich zájem o promítání často překvapoval.
Pavlína: Pro naše spolužáky nebylo překvapením, že jsme se organizace ujaly, vždy jsme byly v kolektivu za ty „aktivní“. Nikdo se nás ale nesnažil během debat nachytat na nějakou záludnou otázku a potěšilo nás, že časem do klubu začali chodit i lidé, kteří se na něj z počátku dívali nedůvěřivě právě proto, že jsme ho organizovaly my dvě. Co jste si z práce na organizaci filmového klubu odnesly vy osobně a jak probíhala spolupráce mezi vámi dvěma?
Pavlína: Každá máme trochu jiné zájmy, takže ze začátku jsme se hodně hádaly. Zatímco mě zajímají více společenské problémy, jako je rasismus, Anežka se zaměřuje spíše na geopolitické záležitosti. Snažila jsem se prosadit názor, že náročný film o zemi, která je nám velmi vzdálená, studenta, jenž do klubu přichází po sedmi vyučovacích hodinách, zkrátka spíše odradí. Přínosem tedy určitě bylo, že jsme se obě naučily dělat kompromisy.
Anežka: Současně nás klub přiměl k otevření se mnoha novým názorům a schopnosti vidět jednu věc z více úhlů, za což jsem hodně vděčná. Otrkalo nás to také v jednání s lidmi a vystupování před nimi. Pavlína: Když máte zaklepat na ředitelčiny dveře, rychle pochopíte, že často věci nejsou tak snadné, jak se zdají.
Jak probíhaly debaty po filmech - zapojovali se do nich studenti aktivně?
Anežka: Zpočátku se spolužáci styděli mluvit, ale nakonec se většinou debata rozjela, aniž by se lidé překřikovali. Spolužáci nám pak často říkali, že jsme jim rozšířily obzory a že by se o téma bez nás nikdy nezačali zajímat. A z těchto odezev jsme si uvědomovaly, že to, co děláme, má opravdu smysl.
Program Jeden svět na školách se ve svých aktivitách mimo jiné snaží, aby se mladí lidé zapojili do tzv. občanské společnosti a utvářeli ji. Co si pod tímto pojmem představíte?
Anežka: Pro mě to znamená fakt, že jsou lidé ochotni podílet se na tom, jak společnost funguje, a to ať už jde o politickou reprezentaci nebo celkové klima společnosti. Jsem přesvědčená o tom, že člověk, který je aktivní a snaží se vytvářet pozitivní hodnoty, si z toho pro sebe neodnáší pouze dobrý pocit, ale vrací se mu takové jednání i nepřímým způsobem. Lidé, na něž takto působí, se v dlouhodobém horizontu stávají otevřenější a jistým způsobem příjemnější.
Jaký myslíte, že v české společnosti panuje obecný obrázek o mladých lidech středoškolského věku? Odpovídá realitě?
Pavlína: Vnímám, že vůči naší generaci existují jisté předsudky, protože jsme nezažili války a komunismus. Ale zažíváme zase něco docela jiného a jsem přesvědčená, že naše generace není tak špatná, jak se o ní říká. Dnešní doba je oproti „starým časům“ strašně dravá -jako byste neustále museli dokazovat, že „tu jste“.
Věty jako „ti mladí si ničeho neváží“ mě mrzí, ale ptám se, kdo nás tak vychovává? Je to přece naše společnost, to, v čem žijeme. A obzvlášť mě štve, že my, kteří se snažíme něco dělat, jsme nakonec stejně házeni do jednoho pytle s ostatními.
Proč by se tedy mladí lidé měli zajímat o dění kolem sebe? Každý by mohl říct, že má vlastní problémy... Anežka: Myslím, že potíží doby je, že mladí lidé jsou doslova zahlceni informacemi. Odevšud se na ně valí nářky a volání o pomoc a oni se možná často ptají „a kdo pomůže mně?“. Ale věřím, že k tomu nakonec každý může časem dojít sám, že si zkrátka uvědomí, že se vyplatí, aby se ve veřejných věcech angažoval, protože se mu to vrátí. Jaké jsou podle vás nejpalčivější společenské problémy a jak si na ně mladí lidé tříbí své názory?
Anežka: Hodně přejímáme názory z médií a od rodičů, protože sami si často obrázek udělat neumíme. Řekla bych, že zahraniční politika mladé lidi zrovna moc netáhne, ale česká je zajímá hodně, protože je bližší jejich vlastnímu životu. Také se zajímají o rasismus, což je například u nás v Přerově velké téma, a mladí lidé nevědí, jak se k němu postavit. Často tak dochází k přejímání stereotypů.
Máte pocit, že se angažovanost mladých lidí zvyšuje právě v poslední době, nebo je to od revoluce pořád přibližně stejné?
Pavlína: Těžko se to soudí vzhledem k našemu věku, ale obecně si myslím, že zájem se určitě zvyšuje. Nicméně je tu jeden paradox, na který mě připravují mí rodiče. Zatímco ve škole, na střední i na vysoké, po vás profesoři chtějí neustále a na všechno vlastní názor, nejlépe abyste vůči někomu stáli názorově v opozici, po nástupu do práce pak přijde pravý opak. Najednou se musíte zařadit do stáda a ničím nevyčnívat. Mám z naší společnosti dojem, že nás vychovává k tomu, že jsme všichni individuality, ale v momentě, kdy vstoupíte do světa dospělých, dostanete studenou sprchu. Budoucnosti se proto docela bojím.
Jak vnímáte českou politickou scénu? Zajímají se podle vás politici dostatečně o mladé lidi a jejich názory?
Pavlína: Žijeme v divné době, kdy se v jednom kuse mění vláda. Hodně mě štve, když vidím, kolik by se toho dalo dělat, a politici se místo toho dohadují mezi sebou. Někdy mám pocit, jako by politika vůbec nebyla pro nás, jako by se nezajímala o občany.
Proto si také myslím, že mnoho lidí vůbec nešlo k volbám, cítí, že to nemá smysl. Mí blízcí mi také vyčetli, že jsem k volbám nešla. Ale neměla jsem dost času na prostudování kandidátek a nechtěla jsem volit, aniž bych byla přesvědčená o tom, koho volím. Uznávám, že je to možná chyba, ale radši budu organizovat filmový klub a tak budu ovlivňovat lidi přímo. Budu mít mnohem lepší pocit z toho, že jsem uspořádala projekci a lidé z ní budou odcházet pohnutí, než abych někam hodila hlas bez vědomí o tom, komu ho opravdu dávám. A i kdybych ovlivnila promítáním jediného člověka, má to pro mě smysl.
Anežka: Mně v dnešní politice chybí pohled na to, co lidé opravdu potřebují. Člověk, který by chtěl dosáhnout zcela banální věci, naráží na samé zákony a paragrafy, a tak se často raději do věcí nepouští. Úměra mezi úsilím a výsledkem se pro něj stává nevýhodnou. Mnoho lidí je z politiky frustrovaných.
Je zajímavé, že před volbami a během kampaně se najednou zvedl zájem o mladé, jako by strany potřebovaly jejich hlasy. A teď po volbách je najednou zase ticho. Nevidím ze strany vlády žádnou dlouhodobější aktivitu zaměřenou na mladé a jsem kvůli tomu skeptická i do budoucna. My mladí přitom za pár let budeme utvářet tuto společnost a to podle hodnot, jaké nám ta současná nabídla. Investice do mladých lidí by proto měla být daleko větší.
O autorovi| ZUZANA RAUŠOVÁ, Autorka je externí spolupracovnice Jednoho světa na školách
