Co jste dostal k Ježíšku?“ řekl automechanik a zalezl pod můj vůz.
„Příběh,“ řekl jsem. „Pánbůh už před pár lety pochopil, že mě nejlíp podaruje nějakým šťastným příběhem, protože těch nešťastných si užiju celej rok víc než dost. Takže loni jsem dostal příběh o chlápkovi, kterýho nevlastní dcera obvinila z pohlavního zneužívání. Odseděl si kvůli tomu čtyři roky ve vězení, začal novej život – a najednou mu napsala, že umírá na rakovinu. A že by ho chtěla před smrtí očistit, protože si to na něj tenkrát vymyslela. A ono se to kupodivu opravdu stihlo, než umřela.“
„Tomu říkáte šťastnej příběh?“ zasmál se automechanik zpod auta. „Vždyť ten chudák si to odseděl. To pro mě žádnej šťastnej příběh není. A ten letošní?“
„Taky jsem ho potkal teď před Vánocema. V podobě jednoho dědka, kterýho znám celý léta. Ale až letos mi vyprávěl, jak v šestačtyřicátým o Vánocích, když sloužil na vojně, tahali z rozvodněný Ohře v Lounech různý věci, co plavaly mezi krama. Třeba živou krávu, co plula na podlážce z chlíva. Nebo na další dřevěný podlážce kolíbka a na kolíbce vyděšená kočka. Až když vytáhli tu kolíbku s tou kočkou, zjistili, že v tý kolíbce je i mimino. Živý, zdravý, dokonce nepodchlazený. Klasickej plaváček, jak z pohádky.“
„To už je lepší,“ řekl automechanik a začal něco šroubovat. „A co s ním bylo pak?“
„Vzal si ho starosta. S manželkou děti mít nemohli, byli štěstím bez sebe. Jenže sotva voda opadla, objevili se mladí manželé, zdrcení a vyčerpaní. Voda jim odnesla všechno, včetně děcka. Takže šlapali po proudu a pátrali po něm. Ta kočka je prej hned poznala.“ „Takže zase nic veselýho,“ řekl automechanik a začal něco brousit. „Copak to je ňáký štěstí, když k tomu děcku přilnuli – a najednou jim ho zase někdo vezme? To je horší, než kdyby žádný nepřiplulo.“
„Ale jo. Starosta jim údajně nechal postavit domek přímo v Lounech, aby se o to děcko mohli vlastně dělit.“
„No jo. Ale když nevíte, jak to dopadlo, tak jakejpak šťastnej příběh,“ řekl automechanik. „Co když je z toho děcka dneska vrah? Nebo překupník drog? Nebo se stalo estébákem a ničilo jiný lidi, který by nikdy neničilo, kdyby nepřiplulo k tomu starostovi.“
„Tak řekněte vy, co je podle vás příběh se šťastným koncem!“ naštval jsem se už.
„Já jsem člověk materiální, mě pánbůh příběhama neobdarovává,“ vykrucoval se. „Mý historky jsou nudný. Dal si sem třeba ke mně opravit před lety auto jeden známej. Docela velká oprava na tehdejší dobu, dělalo to přes deset tisíc. Ale platit nechtěl. Volal jsem mu: Láďo, přijeď si už pro to auto! Nic. Volal jsem mu několikrát, byl jsem čím dál naštvanější. Až jsem se už neudržel a vyhrožoval jsem mu: Ty šmejde! Jestli si ten auťák neodvezeš a nezaplatíš mi, já na tebe někoho pošlu! Dostaneš co proto! No a pak takhle sedím večer u televize a vidím, že ho vedou v železech. Zjistil jsem, že jsem vyhrožoval jednomu z orlickejch vrahů. Nejspíš jedinej, kdo to taky přežil.“
Vylezl zpod auta: „No, máte to hotový. Tak šťastnej novej rok.“
