Stranický skandál Dzurindovy zásluhy neumenšuje
Mikuláš Dzurinda je chybující politik. Ale do dějin vstoupí jako největší státník prvních dvaceti let dějin samostatného Slovenska. Jako člověk, který z balkánsko-sovětských poměrů, které na Slovensku vytvořil jeho předchůdce Vladimír Mečiar, vrátil Bratislavu zpět k Praze. A zajistil Slovákům místo v západním společenství, v NATO a EU. Kdo to pokládá za samozřejmost, měl by se podívat na dnešní pozici Srbska, země, s níž bylo, snad až na válku se sousedy, Mečiarovo Slovensko srovnatelné a srovnáváno.
S Dzurindou a jeho lidmi se vrátili k moci ti Slováci, kteří by Československo nikdy nerozbili, pro které byli Češi skutečně nejbližším národem a Praha stále hlavním městem, nejméně tak jako Bratislava. A havlovské Česko si brali jako vzor, kam chtějí Slovensko vrátit. To však Dzurindovi a jeho týmu nebránilo v tom, aby se, a to úspěšně, nepokusili svůj vzor předčít. Když jim k tomu malým zázrakem pomohla příhodná politická situace po volbách v roce 2002, uskutečnili na Slovensku tak rozsáhlé liberální reformy, o jakých Václav Klaus jen mluvil a Mirek Topolánek pouze snil. Samozřejmě ne všechno se povedlo, mnohé šlo udělat jinak. Ale přesto – když byl Dzurinda odstaven od moci, zanechával za sebou Slovensko jako nejmodernější zemi celého Visegrádu.
Na těchto zásluhách nic nemění ostudnosti ve financování jeho strany, které teď, po deseti letech, vytáhl Robert Fico na světlo boží. Oproti zlodějnám předchozích vlád a skandálům vlády současné to jsou podle všeho jen drobné. Jako politik ale Dzurinda selhal a jeho odchod je jediným možným řešením. Na tom, že to byl státník, kterým Fico nikdy nebude, to však nic nemění.
Čtěte Téma na straně 6
