* LN Co říkáte plánu na restrukturalizaci Národního divadla a spojení obou pražských oper v jednu?
Dozvěděl jsem o tom z novin, stejně jako ředitel. Pro mě osobně jako pro šéfa činohry je zásadní jedna věc. Hovoří se o přesunu opery ND do Státní opery a o tom, že Stavovské divadlo má být naplněno mozartovským repertoárem. Čili bude jedna opera placená státem a bude mít dvě scény. Mozartovský repertoár Stavovské ale naplní jen zčásti. A já dodávám, že pak se tam nepochybně otevře prostor pro další lukrativní zhodnocení nejkrásnější divadelní budovy ve střední Evropě. A to je prostý fakt. A s tím souvisí i to, že má ze Stavovského divadla zmizet činohra.
* LN Jaký je váš postoj k tomuto plánu?
S tím zásadně nesouhlasím. A mělo by se jasně zformulovat nebezpečí onoho lukrativního zhodnocení. Představa, že činohra bude fungovat jen v historické budově a na Nové scéně, je scestná. A ta výměna za Stavovské by byla hodně nevýhodná, technologie Nové scény je zastaralá, budova je zanedbaná, i když jak stárne, je čím dál lepší amy v ní chceme inscenovat nekonvenční dramaturgii. Přesto nepovažuji za možné vzdát se Stavovského divadla. Má-li o něj činohra přijít, je to historický nonsens, česká činohra se tam hraje přes dvě stě let. To je velmi vážné téma. Ale nelze říct, že je všechno špatně. Ta otázka, proč by měl stát platit dvě opery ve městě, které není jako New York nebo Londýn, je legitimní.
* LN Zastánců dvou oper v Praze, s tím, že jednu by platilo město, je ale také dost.
Hm, ale město se o to moc nedere. Ale já nejsem proti opeře takové či onaké, ale za scestné považuji, že tuto systémovou změnu, která by se činohry výrazně dotkla, koncipují lidé spjatí výlučně s operou. Opera je v porovnání s činohrou finančně náročný žánr a má jiný systém provozu. Jsme vůči ní stále braní jako chudí příbuzní, Popelka, která všechno uklidí a přebere hrách. Vždycky jsem z toho býval otrávený a teď už je to skoro nesnesitelné.
* LN O zásadních změnách rozhodují de facto dva lidé, vychází se z analýzy jednoho člověka. Co o tom soudíte?
Je to špatně a jednoznačně by tomu měla předcházet širší diskuse odborníků. A nejenom v Národním divadle. Stejně tak je absurdní, že když jsme se dotázali na ministerstvo, zda bychom se mohli seznámit se studií Josefa Hermana, na jejímž se základě se budou provádět tyto změny, bylo nám řečeno, že nikoliv. Ministerstvo kultury zatím nevydalo žádné stanovisko, teprve v polovici toho týdne, když už situace byla neudržitelná, zavěsilo na svůj web inkriminovanou studii. Je to zvláštní komunikační strategie, když se takový záměr nejdřív prezentuje veřejně. to jest v médiích.
* LN Opět se rozhoduje od stolu a bez účasti lidí, již mají zkušenosti s divadelní praxí. Co tomu říkáte?
Že se budu vehementně bránit tomu, aby byla činohra ze Stavovského vyobcována. Nehledě na to, že zkušenosti posledních let nás nutí k velké obezřetnosti. Obávám se těch, kteří se honosí tím, jak jsou šikovní a jak komercionalizací provozů sníží náklady. Zatím nevím nic konkrétního, ale je lepší dělat planý poplach, než pak stát před něčím nezvratným. Je řada lidí, kteří věci rozumí a strávili v Národním hodně let, pomalu se k nim také začínám počítat. Za pár let tady nebudu, ale přesto si myslím, že zkušenosti lidí, kteří tu léta tvoří, nelze pominout. Národní není krabice na umění. Nepřizvat odborníky z činoherní branže a nekomunikovat s lidmi uvnitř divadla je skandální. Je to prosté, když budu činovník přes fotbal, asi se nebudu zasazovat o výstavbu kanálu pro kanoisty. Dnes za mnou byl Jiří Štěpnička a byl touto záležitostí velmi znepokojený. Jakmile se vrátím ze Slovenska, svolám soubor, protože je třeba využít mediálního potenciálu jeho členů. Máme právo dostat odpovědi na naše otázky.
* LN Před časem jsme se přeli o Wilsonovu Věc Makropulos, měl jste výhrady k tomu, když jsem vyjádřila pochybnosti o té inscenaci i z hlediska její finanční náročnosti. Takže zúročilo se podle vás toto hostování?
Inscenace je pozvaná na čtyři festivaly. Do Soulu, Bogoty, Spoleta a Plzně. Ten Soul už je konkrétní, máme termíny, i když si neumíme představit, jak se to bude převážet. Všechno je to ale náročné finančně a to je velká potíž. Když vám v Bogotě řeknou, že by nás tam rádi měli, že jim tam už hostoval i Frank Castorf. ale tomu to platil Goethe Institut, tak co zmůžete, Němci se prostě pohybují v jiných podmínkách.
* LN A kdo to zaplatí vám?
My na to v rozpočtu divadla nemáme, ale snad na to peníze seženeme. Nejsem ale žádný soukromník a nemůžu dělat nic na koleně. Těch plánů je víc, v jednání je zájezd do Varšavy na festival národních divadel, kam bychom měli jet s Norou, do Rumunska s Godotem a jednáme o užší spolupráci s činohrou v Drážďanech, kde chtějí Háchu. Ale to všechno nemůže nikdy fungovat, pokud tady nebude podpora a zájem státu. Ten musí jasně artikulovat, že má smysl reprezentovat naši zemi v kulturní oblasti.
* LN Jsem přesvědčená, že vyvážet české divadlo smysl má, zejména do Evropy, ale mám pochybnosti o vzdálených lokacích typu Kolumbie. Není to jen takový skok do vody, která se zase zavře?
V Bogotě třeba měli už Marthalera, Castorfa, Wilsona. Podívejte, smysl hostování jakéhokoliv divadla lze napadnout. Pokud jde o sebepřijetí, my Češi máme takovou vlastnost, že buď se proklínáme, nebo adorujeme. Mezi tím nic není. Tady panuje představa, že naše divadlo není srovnatelné s cizinou a to není pravda. Jako umělecký šéf můžu zkoušet všelijak mezinárodně prezentovat ND, ale musím mít veřejnou podporu. Někdo to musí vnímat jako národní zájem, což leckomu zní skoro fašisticky. Národní zájem je ale normální pojem. Vídám dost zahraničních inscenací, některé jsou výborné, jiné hrozné, a nezřídka o těch hrozných slýchám, jak objely půl světa.
* LN Všechno je to otázka osobních kontaktů.
Jistě, chybí taková osobnost kulturní diplomacie, jako třeba byl J. A. Liehm, šéf divadla nemůže všechno. Nechali jsme si vnutit, že na to jít do světa nemáme právo a nemáme s tím obtěžovat. Na to nelze přistupovat. S tím souvisí i otázka nákladnosti Věci Makropulos. Jestli to stálo za to? Nevím, tři či čtyři festivaly to nezhodnotí, nevyváží náklady. Ale my nejsme instituce, která je dotovaná, aby generovala zisk. Je ale třeba říct: tady se stala důležitá věc – světově proslulý režisér, žijící klasik, což také nese určité vymezení, režíroval českou klasiku. Maxe Reinhardta jsme nepozvali. Tečka. Já jsem zval nějaké „Piscatory“ a byl jsem neúspěšný. Mělo by nás těšit, že Wilson režíroval Čapka, autora, který na světových jevištích nežije a na českých sporadicky. Na otázku, jestli se Wilson vyplatil, můžu odpovědět výčtem festivalů, ale nad touto otázkou je třeba se zamyslet. Vnímáme totiž tuto sféru jako něco zbytného, jako vyhazování peněz. Fakt ale je, že v Česku se vyhazují peníze úplně jinde a mnohonásobně víc. Kultura je systém složitých hodnot a na jejím vrcholu je umění. Václav Jamek někde píše, že panuje obecný omyl, že kultura nezlevní buřty. Omyl – zlevní! To je pravdivý bonmot. Neměli bychom se nechávat vmanévrovat do toho, že teď na kulturu není. Podle politiků na ni není nikdy. Když ekonomika rostla, terciární sféra z toho nic neměla, teď údajně ekonomika neroste, a je to stejné.
* LN Poukazovalo se ale i na to, že Wilson během půl roku hostoval v Národním dvakrát a nad možnosti ostatních scén. Nechci argumentovat kritickým přijetím inscenace, které bylo různé, včetně názoru, že jde o režiséra umělecky již za zenitem a opakujícího se. To vše je subjektivní. Ale...
Národní divadlo si dovolilo abnormálně nákladnou inscenaci. Po všech stránkách. A proč ne. Na druhé straně je ostatní divadelní život, který je s tím neslučitelný. To jistě vzbuzuje animozitu. Tady jsou rozmařilí, a my živoříme. Národní divadlo ale má mít takovou možnost a takové finance. Hrozné je, že jiná divadla mají minimum a devastuje je to podobně, jako to normalizace provozovala v rovině ideologické. Když jsem loni na podzim stál před možností pozvat Wilsona, věděl jsem, že je to chyba v matrixu, která se nebude opakovat. I když jsem věděl, že bude v opeře Káťa Kabanová. V jiných případech jsem neuspěl, a tak jsem po tom logicky skočil, jinak by to nebylo.
* LN Vám osobně se inscenace líbí a nepřijde vám stará?
Pro mě je těžké ji hodnotit, jsem s ní příliš spojený a byl bych blázen, kdybych z ní neměl radost. Vím také, že řada lidí by na ni dokázala rozsáhle nadávat. Rozumím tomu, že to není něčí preference. Já bych asi takovým směrem nešel. Ať se na ni díváme jakkoli, je tam patrná enormní náročnost a vážnost k divadlu. A to je podstatné. Tím bychom se měli inspirovat, a nejen my v divadle – být k sobě nároční a nedovolit, aby se naše práce znevažovala.
