Přečetl jsem si v novinách, že naše děti jsou téměř nejpilnější v Evropě, co se týče zájmové činnosti. Že navštěvují zhruba dvojnásob kroužků a sportovních klubů než třeba srovnatelné děti ve Francii a že i ve světovém měřítku jsme na tom po téhle stránce velmi dobře. Prý je to nejspíš tím, že je u nás zájmová činnost zhruba třikrát levnější než třeba v USA. Ale to na cti našim dětem za jejich bohulibou aktivitu nijak neubírá. Potěšilo mě to. Pozitivních zpráv o stavu téhle země ubývá; když už přítomnost není nijak veselá, třeba budoucnost bude lepší. Vždyť co je častěji opakovaná moudrost než že: Kdo si hraje, nezlobí. A že sport se s drogami snáší špatně.
Sotva jsem se zaradoval, přečetl jsem si o pár dní později statistiku, podle níž naše děti kouří a popíjejí alkohol víc než většina srovnatelných dětí v Evropě, a pít začínají dokonce dřív než děti v Rusku, kde by alkoholismus mohl kandidovat na nobelovku.
Dost mě to zneklidnilo: to znamená, že jedny děti hrají hokej a druhé mezitím někde za halou šlukují? Že jedny se učí na housle a druhé, jak zvedat skleničku? A kde je nějaký střed? Děti, které se ani nehoní čtyřikrát týdně mezi klavírem, fotbalem, baletem a francouzštinou, ale ani si, sotva vyběhnou ze školy, nevytáhnou z křoví schovanou láhev vodky a z kapsy cigarety. Kdoví, jak to s tou naší budoucností dopadne. Závislost na klavíru se nešíří tak epidemicky jako ta alkoholová.
Pak mě ale napadlo, že je všechno možná jinak. Že jde o tytéž děti. Zapíšou se na ornitologii a k hasičům, ale ve skutečnosti odcházejí do lesíka sledovat místo ptáků kouř z cigarety a hasí jen žízeň. „Ty jsi dneska dal určitě gól, že jsi tak veselej!“ pohladí matka spokojeně ratolest, která se vrátila z fotbalového tréninku. Kdyby synáčkovi dala dýchnout, věděla by, proč je tak veselý. Takže nejenže se naše děti učí pít a kouřit víc než jiné. Učí se i lhát a přetvařovat. Což je možná ještě horší.
Ale byli jsme jiní v jejich věku? Poprvé jsem se pozvracel po šluku z cigarety někdy v deseti a v patnácti jsem měl málem otravu alkoholem, když jsme si s partou hráli na dospělé ve vrbičkách u řeky. V obou případech si naši taky mysleli, že jsem na pionýru.
Byli jsme jiní v jediné věci. Po první špatné zkušenosti s nikotinem a pitím jsme si dali pohov až do rané dospělosti. A že by nás běžně odváželi na ambulance, jako se to děje dnes, nebo odváděli domů z barů policisté – to také nepamatuji. Museli jsme se s touhle dospělou neřestí skrývat daleko víc a pečlivěji, protože jsme se báli rodičů. Ještě platilo pravidlo, že dětství je sice sladkým údobím bezstarostnosti, ale také hořkou érou zákazů. Takže když přijdou s dospělostí starosti, jsou alespoň vykoupené tím, že mizí zákazy. Kdežto podle statistiky dnes první zkušenost s alkoholem činí děti za přítomnosti rodičů. A často prý i na jejich popud. Při nejrůznějších rodinných oslavách.
Tak jak to vlastně je? Pak jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, jak tyhle statistiky vznikly. Na základě jakých čísel a výzkumných metod. Že jsou ty statistiky pro mě daleko méně čitelné než dnešní mládež.
