Ceny Alfréda Radoka za loňský rok byly uděleny. Rozhodlo o nich šedesát šest divadelních kritiků, recenzentů a publicistů. Na rozdíl od jiných cen si na výsledky opravdu nelze stěžovat, každý sám za sebe hlasoval podle svého přesvědčení, priorit, estetického vnímání, znalostí, citu, hlasy se sečetly a předložily veřejnosti. Žádné lavírování, intrikování a rozhodování podle toho, který umělec je komu milejší nebo televizně známější a bude navenek vyhlížet lákavě pro sponzory. A tak kdo je s výsledky nespokojen, nechť si to vyřídí s kolegy.
Anketa je obrazem toho, jak lidé píšící o divadle vnímají současný stav, jaké poetice, režijním a hereckým stylům dávají přednost. A částečně podává i zprávu o tom, co je momentálně v módě. Pak přece nemůže překvapit, že hravá a poetická podívaná bratří Formanů, která nápaditě balancuje mezi žánry dostala přednost před vybroušeným režijním stylem a existenciální úvahou Davida Radoka v Havlově Odcházení. To je jen pouhé konstatování, které nechce vítěze zpochybňovat. Kromě toho je ve hře ještě Březinova a Nekvasilova inscenace Zítra se bude..., jíž vítězství uniklo jen o jediný bod. Sotva šlo opomenout strhující téma a famózní výkon Soni Červené, Radokova režie ale byla mimořádná stejně jako před časem, když nastudoval Bergova Vojcka a Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu. A ještě předtím, krátce po roce 1990 i Dona Giovanniho. Tehdy jsme práci syna slavného režiséra, který zemřel v exilu, viděli poprvé a byli okouzleni. Ovšem tehdejší komise Literárního fondu mu odmítla dát cenu, že prý nemá české občanství. Pěkně se nad „cizákem“ ofrněla. Radok samozřejmě občanství měl – a nejeden člen této komise se dnes nad jeho inscenacemi rozplývá a před panem režisérem se koří. No nic, tahle odbočka vůbec s našimi cenami nesouvisí, ale s českým divadelním rybníkem určitě. Utěšit nás může, že takové záležitosti nejsou jen domácí specialistou.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
