Dnes o tom, zda potřebujeme všeobecné volební právo Na dnešní den připadá jedno významné kulaté výročí: před sto padesáti lety vydal František Josef císařský patent číslo 20, který do dějin vstoupil jako Schmerlingova ústava. Tím se Rakousko stalo konstituční monarchií. Pomineme-li léta světových válek, žijí od té doby Češi v ústavním systému. Má vůbec smysl únorovou ústavu, kterou historik Otto Urban trefně označil za „svéráznou směsici principů starého stavovského zastoupení a některých prvků moderního konstitucionalismu“, připomínat? Vždyť byla nadiktována císařem a uspořádání, které přinášela, mělo k dnešní demokracii dost daleko.
Výtka oktroje je trochu ahistorická. Málo se ví, že první ústavou, která byla u nás přijata skutečně z vůle všeho lidu, je až ta současná z prosince 1992. De facto oktrojována byla totiž i ústava Československé republiky z roku 1920, protože ji přijalo nevolené, ale jmenované Revoluční národní shromáždění, v němž neměly své zástupce národnostní menšiny. Oktrojována byla přirozeně také Ústava 9. května, kterou v roce 1948 přijalo komunisty ovládané Národní shromáždění. O socialistické ústavě z roku 1960 nemluvě.
Ústava, nazvaná po rakouském státním ministru Antonu von Schmerlingovi (1805-1893), přinášela pozoruhodný systém zastoupení. Voliči byli podle socio-profesních kritérií rozděleni do čtyřech kurií: v první volili velkostatkáři, v druhé měšťané, ve třetí zástupci obchodních a živnostenských komor a ve čtvrté obyvatelé venkovských obcí. Volit mohli jen ti, kteří platili určitou částku přímých daní, systém kurií zvýhodňoval bohaté a ve velkostatkářské kurii stačil na zisk mandátu zlomek hlasů co v kuriích dalších. Ve venkovské kurii byla volba dokonce nepřímá, voliči v ní nevolili poslance, ale jejich volitele.
Navrhovat dnes, abychom se k něčemu ze starého kuriového systému vrátili, by se mohlo zdát jako čiré zpátečnictví. Vždyť by šlo o popření nedotknutelného všeobecného a rovného volebního práva! Všichni ale dobře víme, že rovné volební právo je i dnes pouhou chimérou: podle platného způsobu přepočítávání hlasů potřebuje k zisku jednoho mandátu větší strana méně voličů než strana menší.
Nedávné skandály s kupováním hlasů v několika českých a slezských městech jsou dalším dokladem toho, že všeobecné volební právo je historický omyl. Určitá část populace by prostě volit neměla, protože jí chybí elementární zodpovědnost. Kdo se nedokáže postarat ani sám o sebe, neměl by mít možnost ovlivňovat druhé.
Staré dobré rakouské právo volit podle majetkového cenzu je spravedlivé v tom směru, že z voleb nikoho předem nevylučuje. Kdo měl o politiku zájem a přitom byl chudý, mohl dobrovolně doplatit daně do stanovené výše a tím volební právo získat. Myšlenka, že chod státu by měli více ovlivňovat ti, kteří na něj více přispívají, nepostrádá na rozdíl od myšlenky opačné svou logiku.
Řekněme, že volit by mohli jen ti, kteří platí ročně alespoň 50 000 korun přímých daní. Ostatní by buď nevolili, nebo by si doplatili. Byli bychom méně demokratická společnost než dnes, kdy deklasované živly prodávají své hlasy za pětistovku mafiánům?
Není dnešní všeobecné hlasovací právo stejně fatální „systémovou chybou“, jakou bylo právo na panování z boží milosti v předmoderních společnostech?
***
Kdo měl o politiku zájem a byl chudý, mohl dobrovolně doplatit daně do stanové výše a tím volební právo získat
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor Orientace
