Ten případ byl od začátku záhada. Zuhelnatělé tělo ženy leželo ve vstupních dveřích jejího domku. Prostranství před obydlím neneslo žádnou stopu po ohni a ani uvnitř nenašli policisté známky požáru.
Nic neprozrazovalo přítomnost cizího člověka. Jak žena zahynula? Co a nebo kdo zapálil její tělo? Začalo se šuškat, že jde o vzácný případ tak zvaného samovolného vzplanutí, kdy člověka ze záhadných důvodů zachvátí plameny a připraví jej o život.
Požární vyšetřovatel John DeHaan ze společnosti Fire-Ex Forensics v Kalifornii našel pro tragickou událost prozaičtější vysvětlení. Při pečlivé prohlídce domu si všiml stop po ohořelém plastu a tkanině. Tvořily cestičku vedoucí od mrtvoly až do kuchyně, kde byla ještě zapnutá trouba. To DeHaanovi stačilo k rekonstrukci okolností záhadné smrti.
Žena pekla jídlo v troubě. Snad usnula, snad jen pozapomněla a jídlo se v troubě vzňalo. Žena hořící pokrm popadla a snažila se ho vynést z domu ven. Plameny jí přitom přeskočily na blůzu a ta se na ní vzňala. Žena vdechla plameny a vzápětí zkolabovala. Plameny ji zabily a pak samy od sebe uhasly.
„Měli jsme štěstí,“ komentoval DeHaan rozluštění záhady. „Většinu domu plameny vůbec nezasáhly, a tak jsme mohli vypátrat příčinu úmrtí. Místa podobných tragédií však bývají poničená žárem nebo i zásahem hasičů, a pak se nejednou ocitáme před zdánlivě nevysvětlitelnou záhadou, kdy je zdroj ohně v jedné místnosti a tělo oběti, která se od něj vzňala, se nachází někde úplně jinde.“ Kufr auta jako krematorium Mnoho lidí zahyne v plamenech. Někteří přijdou o život při požáru domu, jiní uhoří při autonehodách. Někdy se stávají obětí úmyslně založeného vražedného požáru. Výjimkou nejsou případy, kdy se vrah snaží spálit mrtvolu oběti, aby zamaskoval stopy hrůzného činu. Požární vyšetřovatelé a kriminalisté si nad ohořelými lidskými ostatky nejednou lámou hlavu s otázkou, zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo úmyslný trestný čin. Je jen na nich, aby pachatel zločinu neunikl zaslouženému trestu a nebyl obviněn nevinný člověk.
Lidské tělo hoří dlouhé hodiny. Během téhle doby prochází celou řadou změn. Jakmile přeběhnou po těle plameny, začne se spékat tenká svrchní vrstva kůže, která se vzápětí odlupuje. Po pěti minutách hoření se smrští zbývající hlubší vrstvy kůže a začnou pukat. V té chvíli se uvolní cesta pro tuk z podkoží. Další hoření záleží na mnoha okolnostech. Tuk hoří dobře. Ale jen v případě, že je k dispozici materiál, který poslouží jako knot. Může to být zuhelnatělý oděv. V případě kuřáka, který uhořel poté, co usnul s cigaretou, plní roli knotu i zuhelnatělé lůžkoviny nebo dřevo postele.
Tyto materiály promění lidské tělo ve velkou svíci. Nasávají unikající podkožní tuk, přivádějí jej do plamenů, kde se tuk odpaří a shoří. Pokud je k dispozici dost materiálu schopného fungovat jako knot, vydrží lidské tělo živit plameny sedm hodin. Během té doby se vysuší svalstvo a to se v důsledku ztráty vody smrští. Tím jsou uvedeny do pohybu končetiny, které na ohořelém těle zaujímají jinou pozici, než v jaké spočívaly na počátku. Není ale pravda, že se ležící tělo v ohni v důsledku vysušení svalstva posadí.
Z většiny obětí ohně zbudou ohořelé kosti pokryté mastnými zbytky spálených měkkých tkání. Pokud však dojde k porušení kostí, jež jsou v důsledku působení vysokých teplot silně zkřehlé, hoření pokračuje. Ani pak nebývá lidské tělo ohněm úplně stráveno. Obvykle zbudou zuby a úlomky kostí.
Existují ale i výjimky. Při požáru auta může být velmi důkladně spáleno tělo uložené v zavazadlovém prostoru. Zvláště když leží na rezervním kole. Při požáru se vznítí guma pneumatiky. Její hoření vystaví tělo vysokým teplotám. Hoření napomáhá i fakt, že visí přes rozžhavený ráfek kola. Kosti, které jinak vydrží hořet velmi dlouho, zničí plameny v kufru auta už po pěti hodinách. Zavazadlový prostor hořícího automobilu funguje jako malé krematorium.
Omyl Perryho Masona „Posazení“ mrtvoly vystavené ohni je jen jedním z mnoha tradovaných omylů o tom, co se děje v plamenech s lidským tělem. I v odborných publikacích se lze střetnout s tvrzením, že žár silného ohně uvede do varu mozek a lebka pod tlakem par exploduje. Pokud lebka žáru odolá bez exploze, znamená to, že její mozkovna byla poškozena.
Vzniká podezření, že oběť požáru utrpěla například zlomeninu lebečních kostí po úderu do hlavy. Američtí kriminalisté vystavili účinkům ohně čtyři desítky hlav. Některé měly poškozené lebeční kosti, jiné byly nedotčené. K explozi mozku nedošlo ani v jednom případě.
Jak se pověra o explozi zrodila? V ohni ztrácejí kosti svou pevnost a jsou velice křehké. Pak stačí, aby na lebku spadla například suť hroutící se stavby a její kosti se rozletí na spoustu drobných kousků. Vypadá pak doopravdy, jako kdyby ji rozmetal silný výbuch.
Na druhé straně se ukázalo, že stopy po bodné nebo i střelné ráně vedené do měkkých tkání nejsou ohněm zničeny. Naopak. Zanechají na ohořelém těle neklamnou stopu. V prvních fázích hoření se rána otevře. Pod ní ležící kosti se obnaží a jsou vystaveny vysokým teplotám více než kosti v jiných částech těla. Místo poranění prozradí ohořelejší kost.
Příklad dokonale spáleného těla v kufru hořícího auta vyvrací omyl, podle kterého lze kompletního spálení těla nebo jeho částí dosáhnout jen s pomocí hořlaviny. Když pachatel zapálí tělo polité benzinem, vydrží plameny asi minutu. Za tu dobu je povrch těla na mnoha místech spálen. Nestačí ale popraskat kůže a neuvolní se podkožní tuk. K tomu je zapotřebí udržet tělo v plamenech aspoň pět minut. Řada celkem běžných materiálů vydrží hořet dost dlouho a vyvine tak vysokou teplotu, aby oheň tělo vážně poškodil. Pak najdou vyšetřovatelé silně ohořelé tělo i bez toho, že by se někdo pokusil přiživit plameny hořlavinou.
Zápěstí, dlaně a prsty mohou z těla vystaveného ohni zmizet, jako kdyby kompletně shořely. Svaly se smrští a prsty a ruce se zkroutí. Jakmile oheň stráví zbytky svalstva, vazů a šlach, drobné kosti od končetiny odpadnou. Snadno se ztratí v popelu spáleniště a na první pohled to vypadá, jako kdyby úplně shořely.
Ve špatných detektivkách a krimifilmech se traduje, že dlaně a chodidla hoří jako větve stromu a jsou zcela stráveny ohněm. Ale to není pravda. Když si dají kriminalisté tu práci a přeje jim štěstí, mohou drobné kosti prstů, ruky a zápěstí najít. Nejednou jim poskytnou svědectví o násilné smrti. Napadený člověk se brání rukama a kosti prstů, a zápěstí proto mohou uchovat stopy po bodných nebo sečných ranách.
Milovníky Perryho Masona možná zklame zjištění, že jeden z klíčových důkazů, s jehož pomocí slavný románový detektiv vyřešil vraždu v „Případu domovníkovy kočky“, patří rovněž do kategorie „ohnivých mýtů“. Hrdina románu potřeboval nutně zjistit, zda se tělo údajně uhořelého milionáře ocitlo v plamenech až po smrti, nebo zda oběť uhořela zaživa. Vyšel z předpokladu, že na spálené kůži živého člověka naskočí puchýře. Románový soudní lékař však při pitvě na zachovaných kusech kůže oběti požáru puchýře nenašel a před soudní porotou odpřísáhl, že oběť musela být v okamžiku vypuknutí požáru už mrtvá.
Výsledky nejmodernějších kriminalistických výzkumů však dokazují, že puchýře vznikají i na kůži mrtvol. Tekutina se do nich dostává z hlouběji uložených tkání vystavených vysokým teplotám. Kriminalisté a vyšetřovatelé to dobře vědí a omylu Perryho Masona se hravě vyhnou.
Mýtem je, že se ležící tělo v ohni v důsledku vysušení svalstva posadí
***
Lidské tělo v plamenech
Z většiny obětí ohně zbudou ohořelé kosti pokryté mastnými zbytky spálených měkkých tkání. Ovšem i tehdy dokážou odborníci poradit kriminalistům, zda plameny spálily tělo nešťastnou souhrou náhod, nebo zda měl oheň zahladit vraždu.
Místo poranění prozradí ohořelejší kost. Pokud bodné nebo střelné rány zasáhly měkké tkáně, nechají na těle neklamnou stopu. Začátkem hoření se totiž rána otevře a kosti jsou vystaveny větší teplotě než skelet v jiných částech těla.
