Musím se usmát. Že návrh předkládá poslanec, který se v minulosti o rodinné právo nezajímal, mě nepřekvapuje – po vzrušené debatě, kterou přinesly „mé“ tabulky výživného, nejspíš pochopil, že rodinné téma je dobré k získání mediálních bodů. Že návrh podporuje ministr jeho strany, udivuje ještě méně. Že se debaty zúčastňují zejména ženy, odborníka nepřekvapí, protože mužů specializujících se na tuto nevýdělečnou a z pohledu ostatních veleoborů práva nezajímavou popelku aby lupou pohledal. Nedivím se ani tomu, že ony ženy jsou nazvány feministkami a uráženy, ačkoli se nedopustily ničeho jiného než odlišného názoru.
V nastalé debatě plné vášní, neboť každý je rodičem, a tak se považuje za odborníka, zcela zapadá, že nikdo výhodnost střídavé péče ve skutečnosti nepopírá. Sama budu nadšená, pokud bude její využití častější, a věřím, že i mediace může střídavé péči napomoci. Po dvacetileté praxi v rodinném právu a poté, co jsem opakovaně u soudu viděla rozběsněné rváče neschopné se pozdravit a projít kolem sebe bez vzájemného nebo jednostranného plivání jedovatých slin, volám jednoznačně: Střídavou péči jen tehdy, jsou-li oba rodiče schopni se na ní dohodnout. Už jen styk rodiče s dětmi je „střední školou komunikace“, a pokud ji rodiče nejsou schopni pochopit a vystudovat, je nejen zbytečné je k „univerzitě“ střídavé péče nutit, ba dokonce to považuji za škodlivé. Budou dalšími hádkami a nedorozuměními ničit sebe a zejména dítě.
Přála bych každému, kdo chce nařizovat povinnou střídavou péči, aby na vlastní oči viděl dítě, jemuž stvořitelé způsobili syndrom zavrženého rodiče, které má noční děsy, pomočuje se a do života si trvale ponese následky na duši. Vlastně nepřála, ač by to všichni ti teoretičtí spasitelé potřebovali. Protože nic na světě není smutnějšího.
O autorovi| Daniela Kovářová, advokátka specializující se na rodinné právo a bývalá ministryně spravedlnosti
