* LN Na konci románu stojí poděkování mé kolegyni Haně Čápové, bez jejíž reportáže by podle vašich slov kniha nikdy nevznikla. Co vás na ní tehdy zaujalo?
Když jsem si reportáž přečetl, nedokázal jsem na nic jiného myslet. Spíš než samotný příběh, ve kterém otec hledá syna, mě zaujaly vlastnosti toho muže, protože to nebyl žádný klasický kladný hrdina. Příběh se odehrával v šachtách na wolfram v severních Čechách. Jenže jsem z jižních Čech a severní Čechy moc neznám, takže se mi vybavily vzpomínky na výlety k vojenskému prostoru Boletice, kde jsou pro změnu grafitové šachty. Dalo se tam natrefit na různé lidi, od bezdomovců přes sběrače houbiček až po lidi na útěku.
* LN Román se odehrává v jižních Čechách, v prostoru, který byl vysídlen a kde byly vesnice srovnány se zemí. Jak moc jste musel studovat historická fakta?
Důležitým zdrojem jsou podrobně vedené internetové stránky o zaniklých vesnicích celých Čech. To je fantastické čtení, už proto, že je jich tolik! Zajímalo by mě, jestli je v nějakém jiném evropském státě tolik se zemí srovnaných vesnic. A další věci se pak nabalovaly samy. Vzpomínám si třeba, jak za tátou, když jsem byl kluk, přijel kamarád a bavili se o jednom člověku. Říkal, to víš, jeho děda byl pašerák, táta byl pašerák a on pašuje přes hranice pro StB nějaké dráty. To mě tenkrát docela zarazilo, ale nedávno jsem četl, že to bylo úplně normální - StB si prostě našla mezi lidmi z pašeráckých rodin své spolupracovníky. Třeba slavný agent Puskás propašoval pro národní podnik Feromet 1962 kilogramů niklu.
* LN Důležitou roli v Cukrovém klaunovi hrají fotografie, dvě postavy jsou dokonce fotografové. Fotograf byl přitom již hlavní hrdinou povídky Obřad na šest z knihy Přes čáry a vlny. Proč zrovna fotografové?
Povídka Obřad na šest se odehrávala na falešných svatbách, které se dělávaly za komunistů na venkově, aby si nějaká kapela mohla vůbec zahrát, a mě na jednom z těch koncertů zaujal kluk, který fotil celou noc a vůbec se neopil. Navíc pár fotografů znám a mám je spojené s postavou, která stojí vždycky tak trochu mimo. Ale v jiných mých povídkách fotografové žádnou roli nehrají, tak nejpřirozenější vysvětlení bude, že je to jen náhoda.
* LN Když jsme spolu dělali před čtyřmi lety první rozhovor, tak jste mi říkal, že píšete každé ráno od pěti do sedmi. Děláte to tak pořád?
To je nevyhnutelné vzhledem ke třem dcerám a situaci, která v naší domácnosti vypukne každé ráno přesně v sedm nula nula.
* LN Já tedy, než bych vstal v pět ráno kvůli psaní, tak bych si to velice dobře rozvážil...
Já si to taky velmi pečlivě rozvažuju, ale nakonec vstanu. Jindy nemám čas, protože pak musím vypravit děti do školy a jít učit, takže to rozvažování je vcelku jednoduché.
* LN Jestliže píšete každé ráno dvě hodiny, kam všechny ty texty padají? Kolik toho už tedy máte v šuplíku?
Už pár let mám hotový román Harpuna, příběh dvou dívek na malém městě. Vychází taky ze skutečných událostí, ale je asi třikrát delší než Cukrový klaun. Poslední roky jsem ho posílal asi do všech českých nakladatelství. A odepsali mi jen z brněnského nakladatelství Host, docela se jim líbil, ale nevydají ho, protože je moc dlouhý. Krátit ho v žádném případě nebudu, protože si myslím, že pořádný román má mít nejmíň šest set stran. Možná tam ještě nějaké postavy dopíšu... Teď pracuju na dalších věcech, ale jestli k něčemu budou, se teprve ukáže... Tom Waits jednou prohlásil, že některé písně zůstanou mrtvé, i když s nimi strávíte roky. S příběhy je to stejné.
* LN Proč jste se rozhodl poslat Cukrového klauna do soutěže o Literární cenu Knižního klubu?
Ty roky, co jsem Harpunu posílal od jednoho nakladatelství ke druhému, mě už trochu zmohly a já se smířil s tím, že nikdy nevyjde. V prosinci mě napadlo poslat Cukrového klauna, kterého jsem dodělal mezitím, do soutěže Knižního klubu, protože se tam rozsahem hodil. Navíc psali, že je tam porota, tak jsem si říkal, že si ho někdo třeba přečte.
* LN Dovedete si představit, že by byl váš román převeden do filmové podoby?
Kdyby se kvůli tomu musela bourat nějaká vesnice, tak radši ne. Martin Sichinger (1967) Narodil se ve Vimperku, kde navštěvoval gymnázium. V Plzni pak vystudoval pedagogickou fakultu. Pobýval v zahraničí, nyní žije s rodinou v Praze a živí se jako učitel angličtiny a češtiny. V 90. letech vydal v nakladatelství Velárium tři básnické sbírky. Jako prozaik debutoval knihou povídek Přes čáry a vlny (2005). Cukrový klaun je jeho prvním publikovaným románem.
