Konkrétně šlo o spor mezi španělskými odborovými svazy a zástupci zaměstnavatelů. Verdikt, který nyní soud vydal, se ne každému líbí. Nejvyšší právní instance Evropské unie se totiž přiklonila na stranu zástupců zaměstnanců a rozhodla, zjednodušeně řečeno, že dovolená je prostě dovolená, tedy má sloužit k odpočinku a nikoli k léčení nemoci.
Takže když vás tato situace potká, zaměstnavatel vám musí umožnit nahradit si promeškanou dovolenou někdy jindy. „Pracovník, jehož pracovní neschopnost nastala v době, kdy čerpal placenou dovolenou za kalendářní rok, má nárok na pozdější využití dovolené v délce, která odpovídá době, po kterou byl nemocen,“ uvedl soudní dvůr v tiskové zprávě.
A dodal: „Účelem nároku na placenou dovolenou je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul a měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy. Tento účel se liší od účelu nároku na pracovní volno z důvodu nemoci.“ Španělští zaměstnavatelé asi nezajásají a ozývají se již i zástupci britských firem, ale i institucí, napsal deník The Daily Telegraph. Rozhodnutí je totiž závazné nejen pro španělské soudy, ale i pro soudy ostatních zemí EU, které by řešily podobný problém.
Jak uvedl náměstek britského ministra obchodu Norman Lamb, rozhodnutí soudu může stát britské zaměstnavatele více než 100 milionů liber ročně. Většina zaměstnanců podle něj s dosavadní praxí neměla problém. „Akceptují, že když onemocní o dovolené, je to nemilé, ale neočekávají nějaké extra dny volna,“ uvedl Lamb. To se ale nyní může změnit.
Pravdou nicméně je, že někteří zaměstnavatelé již takto sami od sebe vycházejí svým pracovníkům vstříc a dovolenou jim nahrazují.
Pokud jde o samotný soud sídlící v Lucemburku, ten řeší velmi širokou škálu případů.
Soudní dvůr Evropské unie vs. Evropský soudu pro lidská práva
Důležité je na tomto místě zmínit, že je potřeba odlišit Soudní dvůr Evropské unie od Evropského soudu pro lidská práva. Dost si to mnozí pletou, i vlastně instituce, ke kterým se soudy vážou. Takže třeba když o něčem rozhodne Evropský soud pro lidská práva (který sídlí ve Štrasburku), občas se začnou ozývat hlasy: Cože nám to ten Brusel zase nakázal?!
Nicméně v tomto případě nejde o Evropskou unii, ale o soudní instanci Rady Evropy, což je úplně jiná mezinárodní organizace. Soudní dvůr Evropské unie každopadně k nynější sedmadvacítce patří, nicméně na rozdíl od ostatních institucí sídlí v Lucembursku. Rozhoduje spory mezi jednotlivými institucemi EU, mezi institucemi a členskými státy, mezi členskými státy navzájem, řízení ale mohou zahájit i vnitrostátní subjekty, což byl španělský dovolenkový případ.
Jiný typ sporu nyní probíhá mezi Francií a Evropským parlamentem. Europoslanci si loni v tajném hlasování odsouhlasili snížení počtu zasedání ve Štrasburku. Pro ty, kteří neznají okolnosti – zákonodárci se nyní přesouvají mezi dvěma sídly instituce ve Štrasburku a v Bruselu, což stojí asi 200 milionů eur ročně. Sílí tedy snahy mít jen jedno sídlo, i právě z úsporných důvodu, a to v belgické metropoli. To se ale nelíbí Francouzům, kteří by o „ten svůj“ europarlament přišli.
Každopádně zpátky k loňskému roku: tehdy bylo odsouhlaseno, že se dvě zasedání ve Štrasburku spojí v jedno. Protože ale podle unijních smluv má být zasedání na francouzském území celkem 12, Paříž zažalovala Evropský parlament. Soudní dvůr se v těchto dnech sporem začal intenzivněji zabývat, takže verdikt by mohl být znám brzy. Když lucemburský soud uzná, že „smrsknutí“ dvou zasedání do jednoho lze, otevře se pomyslná Pandořina skříňka a zasedání ve Štrasburku by mohlo být mnohem méně.
Jenže Francouzi si to jen tak nenechají líbit. Konečné rozlousknutí celého vlekoucího se sporu by mohla mít v rukou Evropská rada, tedy premiéři či prezidenti jednotlivých zemí. Tady by ale zase zrušení Štrasburku museli odsouhlasit jednomyslně. A těžko si představit, že by na to kývl nový francouzský prezident François Hollande.
