Tak úplně lehké to zas není. Aspoň ne pro někoho, kdo se jako já rozhodl na poslední chvíli, na přípravu měl tři týdny a uklidňoval se tím, že to bude něco podobného jako třikrát za sebou vylézt na Sněžku. Navíc mi bylo dokola opakováno – dokonce i editorem tohoto časopisu –, že na Kilimandžáro dnes lezou úplně všichni a proč že tam lezu taky a nelezu někde, kde nikdo neleze. A jestliže už i kavárenští povaleči mají pocit, že vyšlápnout šestitisícovou horu je něco jako trávit léto u Máchova jezera, tak je zřejmé, že žijeme v době, kdy adrenalinové sporty jsou záležitost bolestně středněproudá. Dnes už člověku nestačí tři slova, aby ospravedlnil své důvody. Dnes je třeba mít nějaké vyšší poselství.
Skupina před námi třeba „šlapala“ z charitativních důvodů. Měli všichni stejná trička a výtěžek z jejich výpravy šel na boj proti rakovině. Z podobných důvodů chystá v prosinci výšlap na Kilimandžáro i Martina Navrátilová. Za námi šel zase muž s golfovou holí, který se s nějakým důležitým člověkem vsadil, že na vrcholu bude dost při smyslech, aby odtud odpálil do toho zbytečku ledovce golfový míček. Minulý týden dosáhli vrcholu tělesně postižení. Předtím slepci, dvanáctileté děti a osmdesátiletí dědové.
Moje poselství bylo ryze pracovní. Protože píšu knihu o svatebních rituálech kolem světa, chtěla jsem vidět, jak vypadá taková svatba v šesti tisících metrech. Poselství samotné nevěsty a ženicha bylo hlubší. Chtěli se přesvědčit, že i po šesti dnech náročné túry, kdy budou mít puchýře na nohou, omrzliny, budou unavení, hladoví a bude jim zle, budou i tak – tam nahoře – chtít navždycky spojit životy.
Podobných důvodů prý na Kilimandžáru rok co rok přibývá.
„Hlavně zásnuby,“ říká průvodce Mike. „Všichni mají pocit, že střecha Afriky je dobré místo na to, požádat někoho o ruku. Já jim vždycky říkám, že se zbláznili.“
Ne že by Mike nebyl romantik, jen se snaží lidem vysvětlit, že šest kilometrů nad mořem není ideální místo na to, dělat závažná rozhodnutí. Člověk je díky nadmořské výšce zmatený, unavený a často vůbec neví, co dělá nebo říká.
„Minulý týden takhle nahoře kluk vytáhl z kapsy prstýnek a já se dívám na tu holku a vidím, že vůbec neví, kdo je a kde je. Nějakým způsobem ze sebe vypravila ano a pak se pozvracela. No a druhý den si z toho vůbec nic nepamatovala,“ říká Mike. „Někdy mám pocit, že ti lidi tyhle věci dělají ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, aby tím příběhem pak mohli oslňovat ostatní, hlavně ty, kteří se zasnoubili v nějaké nudné restauraci.“
Tým snů
Na Kilimandžáro se každoročně vypraví asi patnáct tisíc lidí. Jen zhruba čtyřicet procent z nich se dostane až nahoru. Hlavním důvodem, proč to lidé vzdají, je horská nemoc, říká Lau Mafuru, průvodce a spoluvlastník agentury Boma Afrika. „Hlavním důvodem, proč lidi dostanou horskou nemoc, je pak to, že se snaží ušetřit peníze a vylézt tam co nejrychleji,“ říká Mafuru. „Nemají čas se aklimatizovat a začne jim být zle.“
Protože Národní park Kilimandžáro účtuje zhruba sto dolarů za den jako poplatek za pobyt na území parku, hodně lidí přesvědčí své průvodce, aby místo doporučených šesti až devíti dní podnikli celou výpravu za čtyři až šest dní. Demografickou skupinou, která při výšlapu selhává nejčastěji, jsou potom paradoxně sportovně založení muži mezi 25 a 35 lety. Mají totiž pocit, že Kili je lehká túra, jdou příliš rychle a jejich těla se nemají šanci pořádně aklimatizovat.
Toho jsme se v naší skupině nemuseli bát, protože u nás nebyl sportovně založen nikdo. Možná proto nás portýři, kteří jsou zdejší obdobou himálajských šerpů, nazvali sarkasticky „Dream team“ neboli Týmem snů: Noel, americká nevěsta, a Chis, tanzanský ženich. Benedikt, Zakariya a Bashir, tanzanští přátelé ženicha, kteří byli nadšení, že poprvé v životě budou moct nosit zimní oblečení – jako gangsteři ve videoklipech z New Yorku. Teta ženicha neboli mama, která nikdy nebyla nikde, kde je větší zima než plus 20 stupňů, a na výšlap přijela s taškou plnou šatů. Taky nikdy neviděla „ponožky na ruce“ neboli rukavice a pořád si je zálibně prohlížela. Potom pan John, sedmašedesátiletý otec nevěsty z New Yorku, který si přivezl čtyřicet kilo vybavení neboli zhruba půlku průměrně vybaveného outdoorového obchodu. Portýr, který tu tašku (na kolečkách) nesl až nahoru na hlavě, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. A nám ostatním to nevadilo rozhodně, protože když někdo náhodou potřeboval něco obskurního jako třeba náhradní nerozvazovací tkaničky do bot, pan John je magicky vytáhl ze svého bezedného kufru. No a potom já a Radim jakožto reportérka a fotograf, nezávislí pozorovatelé. S námi devíti šlo nahoru ještě 28 portýrů, průvodců a muslimský imám kvůli svatební ceremonii. Den 1 Ráno začíná chaoticky. Průvodce chce vědět, jestli chceme, aby s námi šel i „záchodový portýr“, což je funkce, která zní přesně tak, jak funguje. Je to jeden portýr, takzvaný púpán, vyhrazený jen na to, aby s sebou nosil přenosný záchod a průběžně se „nějak ekologicky“ zbavoval jeho obsahu. Protože je to funkce zodpovědná, púpán dostává zaplaceno víc než ostatní portýři, dokonce víc než ten, který nosí na hlavě Johnův kufr.
Trasu, doplněnou o další dva dny aklimatizace, začínáme odpoledne, ve dvou tisících metrech nadmořské výšky. Portýři nás předbíhají závratným tempem, a to i když nesou všechny naše věci, jídlo, pití, plynové bomby, vodu, stany, židle a tak dále. Každý, který nás předejde, nás nezapomene upozornit, že oni sice můžou chodit rychle, ale my amatéři musíme chodit pole-pole, svahilsky pomalu-pomalu. Den 2 Už první noc strávená v kempu v 2700 metrech byla studenější, než jsme čekali. Hledáme púpána, ale prý mu bylo špatně a musel se vrátit. Musíme tedy, tak jako většina výprav, spoléhat na přírodu. Kolem cesty to podle toho vypadá. Tanzánci se klepou zimou a už teď mají na sobě všechno oblečení, které s sebou mají, nicméně poslouchají na plné pecky z iPodu hip hop a zahřívá je představa, že jsou úplně jako rappeři z New Yorku. Jdeme asi osmnáct kilometrů nahoru. Mama poprvé prohlásí: „Tahle svatba je strašná dřina.“ Navečer dorážíme do dalšího kempu, ve 3600 metrech. Pár lidí začíná mít bolesti hlavy a žaludku. Padnou první ibuprofeny. Kuchař dělá zázvorový čaj a přesvědčuje nás, že když budeme pít zázvorový čaj – a budeme chodit pole-pole –, všechno bude OK.
Den 3 Došlo mléko. Prý ho pijeme moc. Takže žádná ranní káva. A to se dnes musíme dostat do 4600 metrů a pak spát v kempu okolo 4300 metrů. Momentální psychický stav mamy je „mrzutá, ale stále šlape“. Tanzánci přestávají chodit do jídelního stanu na jídlo, protože na jídlo je „prokletá kosa“. Na sobě máme každý troje ponožky, tři vrstvy spodního prádla a snažíme se usnout. Nejde to. Bashir se snaží přemluvit ostatní Tanzánce, ať se vrátí dolů, než umrznou. Zakariya odpovídá, že se nevzdá, i kdyby ho to mělo zabít.
Den 4 Došel zázvor. Tanzánci vytahují marihuanu. Pan John už taky nechce nic jíst a přestává mluvit. Komunikuje teď jen prostřednictvím zoufalého bručení. Dnes obcházíme štít Mawenzi a jdeme směrem k vrcholu Kibo zase níž, do výšky 3800 metrů, abychom se aklimatizovali. V kempu se snažíme zapomenout na to, jak strašná je zima, tím, že si předčítáme nahlas knihu svahilských hádanek. My běloši je vůbec nechápeme. Například: „Vaše kočka nemá jídlo.“ Odpověď zní: „Nos.“ Tanzánci se uhodí do čela, jako že „no jasně!“. Pan John na to říká: „Hhhhhhhhhrrrr.“ My ostatní si říkáme, že na to, aby člověk rozšifroval svahilské říkanky, musí buď vyrůst ve východní Africe, nebo být zkouřený, ideálně obojí.
Den 5 Kritický den. Mama už toho má dost a vrací se dolů. Zbytek Tanzánců už má plné zuby zimního oblečení a obviňují nás z nespravedlivé výhody, protože jsme už někdy tak ukrutnou zimu zažili. Jdeme třináct kilometrů jakousi měsíční krajinou. Dnes jsme dostali jen malý sáček s obědem. Zjišťuji, že v tom mém chybí natvrdo uvařené vajíčko, a dostávám panický záchvat. Noel mi velkoryse dá svoje vejce, což je gesto, které si nadosmrti budu pamatovat.
Poslední kus cesty před kempem Barafu, ve 4700 metrech nad mořem, je vážně krpál. Je těžké dýchat. Jdeme jako roboti – deset kroků vpřed, zastavit, nadechnout, opakovat. Kemp, respektive absenci púpánů s přenosnými záchody, cítíme dávno předtím, než vidíme stany. Tohle je kemp, kde prý cestu na vrchol před pár lety vzdal ruský oligarcha Roman Abramovič. Ani se mu nedivím.
Den 6 Došel cukr. Začíná jít do tuhého. Ibuprofen už jíme jako bonbony a dnes si k tomu dáváme i prášky na horskou nemoc. Už si ani nepamatujeme, kdy jsme naposledy viděli Tanzánce něco sníst. Odmítají vylézt ze spacáků. Bashir to vzdává a jde zpět. Dnes musíme zdolat zbytek. Pět kroků, zastavit, nadechnout, opakovat. Pan John je několik hodin za námi a na svatbu své dcery to nezvládne. Nás šest zbylých doráží na vrchol Afriky, 5895 metrů nad mořem, okolo 17. hodiny. Nevěsta si nasazuje na čepici závoj. Svatební ceremonie probíhá, když začíná zapadat slunce. Jsme moc malátní a zmatení na to, abychom si to užili. Opakujeme si, že hlavně nesmíme zvracet. Po 45 minutách kázání v arabštině scházíme tři sta metrů pod vrchol do kempu v kráteru. Tenhle kemp není značený na žádné mapě. A z dobrého důvodu.
Den 7 Nejhorší noc mého života. V kempu v 5600 metrech zamrzla i voda v lahvích uvnitř stanu. Vyprostit se ze stanu vyžaduje obrovský sportovní výkon. Venku to vypadá zoufale. Benedikt zvrací krev. Asistent imáma má halucinace a v bezvědomí ho portýři odnášejí dolů. Další dva ibuprofeny jsou třeba jen na to, aby se člověk sbalil. Poselství? Někdo mluvil o poselství? Hlavně ať už to máme za sebou.
Den 8 Přespali jsme v kempu v 3700 metrech a tady už je dobře. Příznaky horské nemoci jsou pryč. Dnes musíme sejít už jen 21 kilometrů a jsme dole. Trvá nám to sedm hodin, a když tam dorazíme, portýři už na nás čekají převlečení a oslavují úspěch Týmu snů. Nechápeme, jak zvládli uklidit poslední kemp, sejít to dolů tak rychle a ještě se naprosto ožrat, než jsme zvládli dorazit dolů také my. Na tanzanský způsob požívání alkoholu se pole-pole očividně nevztahuje. Spíš by se na něj dalo aplikovat moudro Malloryho. Prostě proto, že je.
O autorovi| Iva Skochová, spolupracovnice Pátku skochova@seznam.cz
