Patnácté a šestnácté CD četby románu o Švejkovi má „na svědomí“ Rudolf Hrušínský. Anení to pro něj jistě snadné, protože ač se o ztělesnění Švejka pokusilo mnoho výrazných, ba skvělých herců nejen českých, jestli má český národ postavu Švejka vizuálně s někým spojenou, pak nepochybně zejména s Rudolfovým otcem, který vykutáleného Švejka hrál ve Steklého filmu. Ten, ačkoli byl natočen před více než půl stoletím, v roce 1956, stále se poměrně často vysílá.
Snad proto, že pojetí Hrušínského nejstaršího je natolik v povědomí, čte Rudolf Hrušínský mladší Haškův text co možná nejcivilněji. Text nedramatizuje, prostě čte. Kdyby mu připadlo přednést Švejka celého, asi by postupně utonul v monotónnosti, takto textu slouží, jak je třeba: neruší ho. „Hrušínského“ dvě CD zaznamenávají příhody vojáka Švejka, jež se odehrávají v Budapešti a během pěšího pochodu do Haliče. Poručík Dub pronáší svou slavnou větu: „Vy mě ještě neznáte, ale až mě poznáte...“
Na Martina Dejdara vyšla CD číslo sedmnáct a osmnáct, se Švejkem a jeho batalionem se ocitá v Haliči a kromě jiného hledá poručíka Duba, který se zatoulal do místního bordelu. Dejdar je živý interpret, nabízí různorodé hlasové variace, postavy „hraje“, a četbu tak oživuje.
Závěr dvacetidílného maratonu připadl Pavlu Zedníčkovi. CD devatenáct a dvacet čte s chutí a patřičnou vervou i odstíněním různých charakterů jednajících figur, roztomile se zhostil i potřebných jazykových akcentů.
Pro toho, kdo si počkal, může být celý komplet zajímavý ze dvou důvodů - především pro samo dílo, pokud je ještě ve zvukové podobě nemá, a zadruhé pro možnost porovnat výkony vesměs dobrých současných herců. Od laskavého nasazení Josefa Somra, který sérii zahájil (začíná známou větou paní Müllerové: „Tak nám zabili Ferdinanda!“ a končí výrokem „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande“...), přes dynamického Bohumila Klepla, který skvěle imituje a vciťuje se do různorodých postav, suverénního interpreta Miroslava Donutila, hlasově originálního Petra Nárožného, Václava Postráneckého, který se netají tím, že Švejk je pro něj lahůdkou, komedii vždy nakloněného Václava Vydru až po výrazově zcela nezaměnitelného Arnošta Goldflama.
Srovnávat je pošetilé Četba Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka v deseti odlišných interpretacích je rozhodně záměr nevšední. Přesto nelze nesrovnávat se Švejkem, jak ho známe z nesčetných podání dřívějších. A především z kongeniální interpretace Jana Wericha - ať už si připomeneme, jak skvěle četl komentář k loutkovému Trnkovu filmu o Švejkovi, nebo si hýčkáme někdejší LP desky či komplet dvanácti CD Werichova vyprávění kapitol z Osudů dobrého vojáka Švejka (vyd. Supraphon). Pro Jana Wericha byl Švejk tématem i dramatickým úkolem, do nahrávek vložil svou tvůrčí invenci, s textem pracoval a zřejmě ho i s různými podtexty domýšlel. Byl skvělý vypravěč, jeho projev má šťávu, je intonačně barevný, zkrátka poslouchat Švejka ve Werichově podání je radost. Srovnávat s ním kohokoli je pošetilé. Cílem aktuálního vydání švejkovské audioknihy ostatně bylo zřejmě něco prostšího: s Werichem se deset současných herců nemíní popasovat, je zbytečné také srovnávat je navzájem. Jejich výkony jsou ovšem profesionální a mohou jednoduše posloužit k postupnému poslechu obsáhlého románu, na jehož četbu se v dnešní době patrně málokomu dostává času i trpělivosti.
