Sarah Palinová promluvila o „našich severokorejských spojencích“, a svět se směje. Konečně se našel důstojný pokračovatel bushismů. Jsou však chvíle, kdy přitrouble jednoznačný postoj – takový, jaký zosobňuje Palinová – může projasnit situaci (tedy až si sama Palinová projasní rozdíl mezi Severem a Jihem Koreje). Ta jednoznačnost se netýká Severní Koreje jako takové. S ní nehne nikdo: nehnul s ní vstřícný Clinton, rázný Bush ani otevřený Obama. Týká se základní otázky, kdo tomu režimu čelí a je jím ohrožen.
Často se připomíná, že v Koreji není mír, ale jen příměří. Méně často se zdůrazňuje, kdo v roce 1953 smlouvu o příměří uzavřel. Severní a Jižní Korea? Kdepak, ty by spolu tehdy za jeden stůl nesedly. Uzavřelo ji OSN. Pod vlajkou OSN se bojovalo proti komunistické agresi a vlajka OSN dodnes visí na demarkační čáře. To není lekce z historie, ale připomínka žhavé současnosti. Kdo je teď napaden? Malý jihokorejský ostrov? Kdepak, OSN bdící nad příměřím. Právě světová organizace, jež je tak často bagatelizována a vysmívána, čelí šedesát let po začátku korejské války útoku komunistického Severu.
Působí až tragikomicky, že se to nepřipomíná. Když některé silné hlasy (Čína, ale i ruský ministr zahraničí Lavrov) vyzývají „obě strany“ ke klidu, jako by si ani členové Rady bezpečnosti OSN neuvědomovali, že vyzývají sami sebe. U nás zosobňuje logiku „obě strany konfliktu“ Lubomír Zaorálek. Chceme-li ukázat její vady, stačí ji rozvinout v plné důslednosti. Je-li v čele OSN Jihokorejec Pan Ki-mun, znamená to, že světovou organizaci reprezentuje člen „jedné strany konfliktu“, že OSN tudíž není neutrální a nemá se do sporu míchat. Přesně to tvrdí i severokorejští komunisté. Vida, jak by se shodli se sociálním demokratem Zaorálkem.
