V Albánii nezuří válka a po komunistické diktatuře už zbývají jen vzpomínky. Přesto tamní občané v čím dál větším počtu vyrážejí na cestu Evropou a snaží se dostat co nejdál od své rodné země. Kamkoliv. Jedním z jejich cílů je Velká Británie, jen letos jich tam už přišlo přes 12 tisíc.
Kvůli „invazi Albánců“ dokonce proběhla diplomatická rozepře mezi albánskou a britskou vládou. Přímo v Tiraně ji podle zpráv ze začátku týdne měla žehlit britská ministryně vnitra Suella Bravermanová, jež nynější krizi přirovnala ke vpádu cizí země a prohlásila, že albánští imigranti „zneužívají zákony o otroctví“, když tvrdí, že se do země dostali v důsledku obchodu s bílým masem.
Právě lidé z Albánie nyní tvoří až 80 procent nelegálních běženců přicházejících do Británie. Většinu Albánců, kteří nakonec požádají o azyl a získají ho, tvoří podle britských médií ženy, které se staly oběťmi kuplířů.
Podle studie provedené univerzitou v Bedfordshiru a Mezinárodní organizací pro migraci (IOM) se pašování lidí v Albánii pojí s nízkou úrovní vzdělání, dohodnutými sňatky a nemožností emigrovat bezpečnou a hlavně legální cestou. Zbývá jen ta nelegální.
 |
„Když se podíváte na jakýkoli segment kriminality, často mu dominují albánské gangy. Ať už je to pašování drog, lidí, zbraní nebo prostituce,“ řekl také zástupce resortu vnitra Dan O’Mahoney, podle nějž počet příchozích Albánců – podle Britů jde hlavně o mladé osamělé muže – odpovídá jednomu až dvěma procentům mladé mužské populace v této malé balkánské zemi.
Podle agentury Bloomberg O’Mahoney také podotkl, že za exponenciálním růstem albánské migrace je zřejmě fakt, že si gangy podmanily pašeráctví na severu Francie. Stanice BBC nicméně doplňuje, že provoz samotných člunů i táborů v Dunkerku a okolí mají pořád pevně v rukou iráčtí Kurdové.
Albánci jsou ve Francii spíš prostředníci, kteří krajanům útěk do Británie malují jako zcela bezproblémový a slibují, že jim se vším pomůžou. „Po příjezdu tě zatknou. Musíš říct, že žádáš o azyl. Vymysli si důvod. Většina lidí říká, že má dluhy. Obecně problémy,“ řekl jeden z pašeráků reportérovi BBC, který předstíral, že je z Albánie a chce přeplout do Spojeného království.
Albánští pašeráci nicméně začínají mít vliv a francouzské úřady se obávají, že brzy začnou provozovat vlastní byznys a mezi gangy vypuknou střety. V táborech mezitím probíhá nábor a zájemci o život v bohaté Británii slýchají, že pokud nemají požadované peníze, náklady na přeplutí jim pašeráci zaplatí. Pod jednou podmínkou – hned po příjezdu se zapojí do obchodu s drogami.
Ve vesnici se toulají krávy, lidé už odjeli
Zatímco se francouzské a britské břehy plní dalšími a dalšími běženci, albánská městečka jsou často liduprázdná. Opuštěné jsou kavárny i mešity. Ve vesnici Laknas nedaleko Tirany zbylí lidé říkají, že sedmdesát procent místní populace už je pryč. A další odjezdy jsou v plánu.
U hlavní silnice se toulají krávy. „Jsou to jediné, co ještě mám. Mé děti odešly do Anglie,“ říká majitel dobytka. Důvod exodu albánských občanů je nicméně třeba hledat především v horách na severovýchodě země.
Téměř všichni z tisíců běženců, kteří vyrazili do Británie, pocházejí právě z chudého severu. Na dohled od „prokletých“ Albánských Alp tam už mnozí nevidí jinou možnost než odejít. „Debata o invazi a ganzích je celá špatně,“ říká na adresu britských stížností Ilir Gëdeshi, který se v Albánii zabývá zkoumáním migračních tras a trendů.
„Kdyby v Řecku či Itálii nebyla ekonomická krize, stále by lidé mířili tam. Na severu je chudoba, nemají tam už žádnou naději. To je za současnou vlnou migrace,“ vysvětluje s tím, že mnozí běženci nemají víc než základní školu.
V době, kdy se Albánie vymanila ze spárů socialismu, návštěvníky severních regionů čekaly jen rozpadlé továrny, neomítnuté cihlové domy, bandité a nepokoje. Klanům ze severu totiž nevěřil ani diktátor Enver Hodža a region ponechal svému osudu, píše list The Guardian.
Tamní občané tak dnes sní, že se z místa, kam vlády za minulého režimu posílaly odsouzené zločince a politické vězně, dostanou do Doveru – a připojí se ke svým příbuzným, kteří už za Lamanšským průlivem jsou. Ve městě Kukës u hranic s Kosovem jsou proto hitem intenzivní kurzy angličtiny.
Přestože lidé, kteří patří k těm šťastnějším a doma se jim podařilo najít práci, vydělávají měsíčně v přepočtu jen asi 6 700 korun. V zemi, která po vrcholu z devadesátých let postupně vymírá a dnes čítá pouhých 2,8 milionu obyvatel, loni nezaměstnanost dosáhla 11,8 procenta. Pro srovnání, v Česku se říjnová hodnota zastavila na 3,5 procenta.
Korupce je tu jako rakovina
„Většina bratranců je v Británii,“ potvrzuje čtyřiadvacetiletá Era Koleciová z města Burrel ve střední Albánii. „Osobně odejít nechci, ale tak to tady chodí. Bratranci vezmou bratrance, ti vezmou zase své bratrance... Tři z mých bratranců odjeli v posledních třech měsících. Každý dal za místo na lodi tři tisíce liber. Máma říkala, že dorazili v pořádku. Pokud tam mohou mít dobrý život, proč ne?“ ptá se.
Mladá žena vystudovala obchodní školu, nyní pracuje v Tiraně a své zemi chce vrátit to, co jí dala. Nicméně i v samotné metropoli lidé vidí problémy, kvůli kterým už doma nechtějí zůstat. Korupce, klientelismus. „Korupce tu připomíná rakovinu. Abyste získali práci ve veřejném sektoru, musíte slíbit, že přivedete patnáct set voličů. Nedělám si legraci, mají lidi, kteří je opravdu přepočítají,“ líčí sedmačtyřicetiletý Arta Jorgi.
Mluví třemi jazyky, získal stejný počet vysokoškolských titulů, přesto brigádničí v nemocnici. „Všichni chtějí odjet. V Tiraně nemám přátele, protože už jsou pryč. V lednu se taky plánuji odstěhovat do Ameriky,“ říká. Právě odlivu mozků – tedy vzdělaných lidí, kteří o azyl v cizích zemích žádají také proto, aby tam mohli pokračovat ve studiu – se obává i Gëdeshi.
Albánie v roce 2014 získala status kandidátské země na vstup do Evropské unie, dodnes v ní však není. Až letos v červenci oficiálně začaly přístupové rozhovory. O připojení k EU přitom Tirana požádala už v roce 2009, proces však zpomalil nedostatečný boj s korupcí a neduhy v justici.
Únava z nekonečného čekání na změnu zřejmě přispěla k odchodu zoufalých Albánců ze země. „Nějakou dobu si obchodníci stěžovali, že nemohou najít zaměstnance. Teď říkají, že neumějí najít zákazníky,“ poznamenává k upadající ekonomice Ornela Liperi. Šéfredaktorka albánského ekonomického magazínu Monitor jako jediný světlý bod v temnotě krize vidí turismus.
„Je hrozné, že nás líčí jako národ, který dovoluje nelegální migraci, když všichni víme, že opustit své pohodlí, svůj jazyk, svou rodinu, všechny vzpomínky, ukazuje jen na to, jak zoufalí asi jste,“ uzavírá osmadvacetiletá Dafina Peci. Jako největší problém albánského národa vnímá neochotu mluvit otevřeně o věcech, které „by naší společnosti měly dělat starosti“.
19. července 2022 |
