Faríd se rozhodl otevřít si své holičství 14 dnů po zemětřesení. Našel si pokřivenou židli, úlomek zrcadla, sebral pár hadrů, které rozhazovali z helikoptér v prvních dnech. V hromadě suti našel dokonce štětku a nůžky a začal si vyhlížet vhodné místo.
Devatenáctý den poté se rozhodl postavit židli na panel, který byl ještě nedávno střechou jeho podniku. „Lidé sem byli zvyklí chodit. Ti, co přežili, budou potřebovat ostříhat, a budou mne hledat tady,“ odzbrojil nás železnou logikou. Dvacátý den poté ostříhal prvního zákazníka. A den následující už holil i pomádoval, jako kdyby jen několik metrů pod ním nehnilo tělo zákazníka, který přišel k Farídovi ráno 8. října 2005, kdy přišlo tragické zemětřesení. Sedl si, Faríd mu upevnil ručník kolem krku a na vteřinu se omluvil. Kdosi na něj z ulice zavolal. „Už si nepamatuju, kdo. Ale zachránil mi život,“ vypráví holič.
Přesně tři týdny poté stříhá husté vlasy mužů stejně pečlivě jako tehdy, když ještě kolem bylo město. Z jeho salonu už není cítit voňavka. Mrtvoly pod troskami vytvářejí nesnesitelný ozon. Nově příchozí si dávají na ústa roušky v marné naději, že hustý, nasládlý vzduch trochu zředí. Místní si na pusu nedávají nic. Sedí na spadlých střechách svých domů, bloumají po rozvalinách, někdy se zařadí do fronty, na jejímž konci kdosi cosi rozdává.
Na vrtulníky, které občas proletí nad jejich hlavami, už nemávají. Tady nic nestaví. Kdysi turistické centrum Balakot s desítkami hotelů, obchodů a luxusních vil zmizelo ze zemského povrchu. V prvních dnech po zemětřesení se intenzivně zachraňovali živí. Objevily se humanitární organizace a sliby, že svět nenechá Pákistán napospas. Přišly první zásilky oblečení, přijely lékařské týmy, koordinace se ujala armáda. Čekalo se ale na zásadní, velkou záchrannou organizovanou akci, která by dala zbytku obyvatel zničené oblasti nový řád a poskytla jim naději, že přežijí zimu.
Dlouhá noc se sklenicí vody
Celá oblast od hranic s Indií je zmuchlaná jako starý papír. Některá města a vesnice zmizely, jiná částečně stojí, ale při každém dalším otřesu se mohou narušené zdi sesypat. Od 8. října byly takových „aftershocků“ stovky. Největší 29. října, kdy se ve 2 hodiny 38 minut v noci zatřáslo i město Manšehrá, ve kterém jsme našli hotel bez viditelných prasklin.
Jeho nevýhoda spočívala v tom, že na noc majitel uzavřel vchody mřížemi, takže dostat se na ulici v rozumném časovém limitu bylo nemožné. Podle instrukcí z brožurek pro novináře v krizových oblastech jsme položili na podlahu sklenici s vodou a zírali na ni v naději, že zvlněná hladina bude včasným varováním. Nebyla, ale hotel naštěstí otřesy o síle 5,9 stupňů Richterovy stupnice vydržel. Ráno jsme se již nesmáli těm, kteří ač vlastní nepoškozený dům, nocují ve stanu.
Jediným důvodem, proč vypadá Balakot tři týdny po zemětřesení tak, jako by k němu došlo včera, může být snaha vlády vytlačit obyvatele pryč z oblasti. Jenže lidé sedí dál na troskách domů a otupěle pozorují vojáky, kteří holýma rukama odhrabávají už druhý den tělo z trosek ateliéru fotografa, kam v osudný den přišla žena se dvěma dětmi.
Násima je jedinou ženou, kterou potkáváme uslzenou. Při zemětřesení přišla o muže a jediného chlapce ze svých čtyř dětí. Tři dcery vyhrabala. Pak ukořistila letní stan bez podlážky. S kašlajícími dětmi našla v ruinách na první pohled nepoškozenou plynovou bombu. 26. října ráno se její starší dcera snažila plamen zapálit. Výbuch ji odhodil a rázem celá vzplála. Spolu s ní uhořely ve stanu s nápisem UNHCR její sestřenice ve věku 10 a 12 let. Pro rodiče bylo absurdním štěstím, že se smrti svých dětí nedožili. Zahynuli při zemětřesení.
Nadžmudín stojí před garáží, kterou bylo možné identifikovat jen díky džípu, který se rozplácle krčí pod střechou. „Dcery a žena zůstaly nahoře, nemůžu je tam nechat dlouho samotné, musím jen sehnat nějaké jídlo, ale zatím mi nedal nikdo nic. Sem do Balakotu děvčata nevezmeme, je tady příliš mnoho mužů, chaos, ještě by nám je někdo unesl.“
Tisíce, možná statisíce lidí zůstávají v horách, na území o rozloze více než 20 tisíc kilometrů čtverečních a hlídají si svá zřícená obydlí. Většina z nich se neorientuje v rozdávání humanitární pomoci, které je ve srovnání s objemem pomoci po tsunami zoufale málo. I ve srovnání s hurikánem Katrina by se při pohledu na pouhá čísla mohla zdát pákistánská tragédie nicotná.
Podivná matematika ale nesouvisí s tím, že by Pákistán přírodní katastrofa pomuchlala méně. Pákistán má zoufale špatnou image, v jeho horách možná sídlí Usáma bin Ládin, v Kašmíru se neustále bojuje.
Bas Núr je prý něco 65 a 70 lety. Tři týdny poté, co na ni spadl dům, leží na louce za městem Manšehra. Je vychrtlá a přeraženou nohu má zabalenou v hadrech. „Přišli jsme včera,“ říká syn Džumachán. Rodina pochází z obce nedaleko města Muzaffarabádu, která spadla celá, někteří v ní ale zůstávají. Ani on se nechtěl vzdálit od kopce cihel, pod kterým má v plechové bedně zlaté šperky, našetřené peníze, fotografie, ve stejné místnosti budou i těla jeho tří dětí.
„Matku jsem musel snést na rukou. Měla strašlivé bolesti a 14 dnů nejedla. Chtěl jsem počkat, až někdo přijde a pomůže mi vyhrabat děti. Jenže letos asi nikdo nedorazí,“ říká odevzdaně.
Zatímco se v Ženevě jedná o miliardách pomoci, Džumachán bere na ramena postel s matkou. Postel váží víc než ochablé tělo. Najednou nevíme, zda ji nese do nemocnice, nebo někam pohřbít.
