Vítejte v Mexiku, hlásí cedule uprostřed hraničního mostu a lidé si bez povšimnutí dál razí cestu oploceným koridorem pro pěší. V některých místech je pletivo nápadně silnější. „Mexičané dříve přestřihávali dráty a jednoduše seskakovali z mostu dolů. Plot je teď proto o něco bytelnější,“ vysvětluje americký novinář Francisco.
Podivný drátěný tunel pro pěší je nejrychlejší varianta, jak překročit hranice směrem do Mexika bez pasové kontroly. Kdysi volně průjezdný přechod dnes komplikuje život mnoha lidem pracujícímna druhé straně. Pokud se jej totiž rozhodnete přejet autem, riskujete hodiny strávené v koloně. Vůz proto raději necháváme na americké straně a do Mexika pokračujeme po svých.
Za mostem se rázem ocitáme v jiném světě. Davy lidí v centru města ostře kontrastují s poloprázdnými ulicemi El Pasa, z obchodů se line hlasitá hudba a každou chvíli nás do nosu praští vůně některého z pouličních stánků s jídlem. I na rušném tržišti je na první pohled kmání odlišný sortiment: léčivé byliny, kýčovité sošky svatých a pořídit lze i amulet s obrázkem Malverdeho, patrona pašeráků.
Většina obyvatel po setmění nevychází z domova. Únosy a následné vydírání příbuzných tady nejsou bohužel ničím výjimečným.
Kdysi pulzující město s více než milionem obyvatel bylo ještě před několika lety oblíbeným centrem zábavy a přezdívalo se mu zadní dvorek El Pasa. Každý večer tam mířily tisíce Američanů za vyhlášenými bary, hudbou, levným alkoholem i vynikajícím jídlem.
Třída Avenida Juárez, dříve srdce města a hlavní atrakce, teď ale nese viditelné stopy úpadku. Dříve výstavní barevné fasády jsou oprýskané a většina barů je na prodej. Známý bulvár si slávu vydobyl už v dobách americké prohibice a do místního legendárního podniku Kentucky Club údajně zavítal Al Capone i Marilyn Monroe. Alespoň to tvrdí cedule u vchodu a o několik okamžiků později to vášnivě stvrzuje i personál. Bar ale zeje prázdnotou a prý se zaplní maximálně v pátek večer a cizince, „gringos“, tu už neviděli dlouho.
Autobusové zastávky jsou polepené letáky s fotografiemi pohřešovaných žen. Za posledních deset let jich tu zmizely stovky a většina případů zůstává dodnes neobjasněna. Některé jsou nezvěstné pár měsíců, jiné roky.
Zbankrotované bary v Juárezu jsou ale jen jednímz důsledků řádění mexické narkomafie. Během posledních pěti let v Mexiku zahynulo v souvislosti s drogovým násilím na 45 tisíc lidí. Za viníka tristní situace mnozí Mexičané označují současného prezidenta Felipa Calderóna, který po svém nástupu do úřadu vyhlásil mocným kartelům válku, ale namísto stabilizování bezpečnostní situace v zemi propuklo násilí. Desítky zločinných organizací kromě toho, že bojují proti mexické vládě, bojují také mezi sebou a jejich členové se vzájemně nijak nešetří. Zprávy o masových hrobech či useknutých hlavách a končetinách občas proniknou i do českých médií.
Na rušném tržišti lze pořídit i amulet s obrázkem Malverdeho, patrona pašeráků.
Kartel vede El Chapo, čili Prcek
V Juárezu začala drogová válka kolem roku 2008, kdy kartel Sinaloa z oblasti západního pobřeží specializující se na pašování marihuany a opia začal pronikat do místní organizace řídící pašerácké stezky. Není bez zajímavosti, že šéf Sinaloy, jednoho z nejvýznamnějších kartelů v zemi, Joaquín Guzmán přezdívaný El Chapo (Prcek) se po dopadení bin Ládina ocitl na prvním místě seznamu hledaných osob FBI. Dnes tady o moc bojuje zkorumpovaná policie a gangy a Juárez získal nálepku jednoho z nejnebezpečnějších měst na světě. Za poslední rok tu bylo zavražděno přes tři tisíce lidí a od roku 2009 počet obětí vystoupal na devět tisíc.
Podivný drátěný tunel pro pěší je nejrychlejší varianta, jak překročit hranice směrem do Mexika
I když rušné město na první pohled nepůsobí nijak nezvykle, vyřizování účtů zločinných organizací tu ovlivňuje životy snad téměř všem. „Každý v Juárezu má vlastní příběh. Všichni tu mají příbuzného nebo alespoň přítele, který byl osobně svědkem kriminality spojené s narkomafií,“ říká Francisco, který v Juárezu vyrostl, a svá slova potvrzuje i osudem vlastní rodiny. Kvůli výpalnému jeho otec nakonec zavřel rodinnou manufakturu na výrobu textilu a přestěhoval se do El Pasa. „Po vypuknutí ekonomické krize jsme ztratili většinu amerických odběratelů a finančně jsme na tom nebyli nejlépe. Poslední kapkou pak byla výzva k placení výpalného,“ popisuje Franciscův otec konec rodinného podniku. V USA pak musel začít znovu od nuly, ale rozhodnutí odejít z Juárezu prý nelituje. Novinářův otec ovšem patří mezi šťastlivce s takzvanou zelenou kartou umožňující imigrantům žít a pracovat v USA. Pro ty méně šťastné je tu síť převaděčů opět napojená na narkomafii.
Americké občanství bylo v Juárezu vždy ceněným artiklem, v posledních letech se ale čímdál častěji stává otázkou života a smrti. Většina obyvatel po setmění nevychází z domova. Únosy a následné vydírání příbuzných tady nejsou bohužel ničím výjimečným.
Každý v Juárezu má vlastní příběh. Všichni tu mají příbuzného nebo alespoň přítele, který byl osobně svědkem kriminality spojené s narkomafií.
I Francisco do Juárezu jezdí už jen výjimečně. „Několikrát jsem na vlastní oči viděl oběti přestřelek a nechci to zažít znovu. Začal jsem pracovat pro pobočku španělsky psaného deníku (El Diarío) v El Pasu. Jen moje matka stále pracuje v juárezské nemocnici a kvůli nekonečným frontám na hranicích jezdí domů jen na víkendy,“ uzavírá americký novinář mexického původu.
Písně o pašerácích a přestřelkách, takzvané narcocorridos neboli narkobalady, jsou oblíbené i v barech amerického El Pasa.
