V důsledku prý vzkypí vlna lidového hněvu, která smete režim, jenž nevyhovuje Západu. A všichni budou šťastni, napsal ironicky v internetovém listu Gazeta.ru ruský politolog Georgij Bovt. Jestli to myslí vážně, tak jsou strašlivě vzdáleni tomu, aby Rusy pochopili, dodává.
Čím více krize na Ukrajině sklouzává k opravdové válce, tím výše stoupá obliba ruského prezidenta. Lze to považovat za unikát v moderní politice, nepochopitelný západní mentalitou. Po 14 letech u moci ale Putinova obliba dosahuje samého vrcholu.
ČTĚTE TAKÉ: |
Podle průzkumu Gallupova ústavu jsou Rusové spokojeni se vším, na co se sociologové ptají. Nejen s Putinem, ale i s vládou, s mírou osobní svobody a stavem ekonomiky, jakkoli balancuje ekonomika na hraně mezi stagnací a poklesem.
Dokonce i náš děravý volební systém se nebývalému počtu občanů (skoro 40 procentům) zdá poctivý, píše Bovt. Putin za jediný rok získal 30 procent na žebříčku důvěry a jeho 83 procent vypadá pravděpodobně.
Jsou třeba i ty nejtvrdší sankce s to vyvolat rozkol mezi vládnoucími činiteli a podkopat Putinovu podporu mezi prostými lidmi? Představa, že část elity dotčené sankcemi začne reptat za vůdcovými zády a pak mu do zad vrazí nůž, se mohla zrodit jen v racionální západní hlavě. V ruských podmínkách to nemusí fungovat.
Obava z pádu
Veškerá opozice byla vytlačena na okraj, je bezmocná. V dnešním Rusku žádná alternativa není a není ji odkud vzít. Dojde-li k něčemu, nebude to rotace elit, ale další převrat, kulturní revoluce v maoistickém smyslu. V důsledku se pak země bude ještě rychleji řítit do propasti úpadku, poznamenává politolog.
Nynější vládnoucí třída bude až do konce stát za Putinem. Nejen ze strachu z Putina, ale hlavně z obavy z příchodu temna. K vyvolání vzpoury v elitách totiž chybí síla, odvaha, mozky i ta nejmenší naděje na podporu veřejnosti.
Zkušenosti jiných autoritářských režimů svědčí o tom, že vládnoucí elita utrpí sankcemi až jako poslední, navzdory tvrzením západních analytiků. Západní sankce jsou v tomto smyslu jen ukázkou pro západní voliče, žijící v mediálně zjednodušeném obrázku světa o vlastním odhodlání potrestat "zlého hocha" za neposlušnost. Je to projev populismu, který ovládá celou světovou politiku.
V Rusku tváří tvář sankcím a vnějšímu tlaku nevznikne jednota špiček a spodní části společnosti. Propast přetrvá. První nepřistoupí na žádné sebeobětování a sebeomezování kvůli solidaritě, druzí budou tradičně trpět a šokující sociální nerovnosti budou vnímat jako neměnnou danost ruského života.
Budeme mít, co jsme chtěli?
Rus je historicky zvyklý žít v podmínkách obležené pevnosti. Vnější tlak na režim může vést k většímu semknutí národa proti cizí hrozbě. Do masového vědomí budou pronikat jen ty nejpohodlnější výklady událostí, které nejvíce zapadají do obrazu světa, v němž jsou všichni proti nám.
Za pár let může Západ z Ruska udělat zemi natolik antiamerickou a protizápadní, že Sovětský svaz bude vypadat jako prima kámoš.
To je dosti krátkozraká strategie. Co bude po svržení Putinova režimu? Chaos v jaderné velmoci a fašouni v Kremlu? Přímé analogie s Irákem či Libyí asi nejsou na místě, ale stojí za pozornost, že svržení autoritářských vůdců na pozadí politické pustiny s absencí demokratické kultury vedlo ke zhroucení obou států.
Politická hysterie má ale alternativu: místo tupého přitvrzování sankcí a hry na svrhávání ruského režimu (bez promyšlené strategie východiska z takového střetu) je třeba rychle hledat kompromis v ukrajinské otázce, kde Rusku a jeho zájmům nemůže být přisouzena role poražené země zahnané do kouta. S tak ponižující rolí se nesmíří.
