Hamás je krutý, drží ale slovo

LN Čtyřicet let je dlouhá doba – jak se během nich Mossad změnil? Přineslo rozšíření internetu a dalších moderních technologií tajným službám podobnou revoluci jako například novinářům?
Zpravodajské služby prošly stejně revolučním vývojem jako celá společnost. Dopad informačních technologií je samozřejmě obrovský. Především jde o kvantitu informací – každý rok se jejich objem ne zdvojnásobuje, ale je jich spíše čtyřikrát nebo desetkrát tolik. Vzniká tak problém, jak tyto informace třídit a vybírat z nich to, co je důležité. To je nová výzva pro lidi i pro moderní technologie. Stáváme se globální vesnicí v ekonomice, společnosti, zdrojích energie a samozřejmě také ve zpravodajských službách. V celém světě se rychle zmenšují vzdálenosti a to, co se stane v jednom koutu světa, může rychle ovlivnit dění kdekoliv jinde. Každý, kdo se chce seriózně zabývat prací zpravodajce, tak k tomu musí přistupovat velice zeširoka, z globálního pohledu. Vnímat informace pohledem jedné nebo dvou zemí nestačí.

LN Jak vidíte šance současného mírového procesu ve chvíli, kdy palestinský prezident nemá pod kontrolou pásmo Gazy a izraelský premiér vede jen velice slabou koalici?
Neměl byste ty dva srovnávat. Olmert sice asi vede slabou koalici, musíme ale přiznat, že má většinu v parlamentu. Pamatuji si, když byl premiérem Jicchak Rabin – ten protlačil smlouvu s Palestinci a měl v parlamentu většinu o pouhého jednoho poslance. Pro Olmerta tak nemusí být problém prosadit v parlamentu jakékoliv rozhodnutí. Jeho slabost proto není to samé, co slabost Abbáse. Izrael je totiž moderní země s organizovaným systémem vlády, která kontroluje celé svoje území. Na druhé straně je naprosto odlišný příběh – Abbás nejen že nekontroluje celé území, ale ani politický systém – ten byl zničen. Poté co Hamás vyhrál volby, byly učiněny kroky, aby výsledek voleb nebyl legitimní. Většina z členů palestinského parlamentu je ve vězení a parlament se nemůže scházet. Mnoho poslanců je v pásmu Gazy, odkud nemohou přijet, a vláda tak reálně nefunguje. Problém Abbáse spočívá v tom, zda má palestinský lid schopnosti a kapacity vytvořit politický a sociální systém. Může to být diktatura, monarchie, demokracie, cokoliv. Až doteď nám ale Palestinci nedokázali, že jsou schopní účinný systém vytvořit. Proto jsem značně pesimistický.

LN Vy jste izraelské vládě doporučil, aby jednala s Hamásem. Ozývají se hlasy, že Hamás o příměří stojí a že poslední eskalace násilí z jeho strany byla pouze jakousi výzvou k příměří...
Tady se s izraelskou vádou neshoduji. Já přitom s Hamásem v žádném případě nesouhlasím – jsou to krutí extremisté, kteří si mír s Izraelem nepřejí. Dokonce ani neuznávají naše právo na existenci. Ti, kteří chtějí jednat s Palestinci – jako premiér Olmert – ale už neříkají, že když dosáhneme dohody, budeme ji uskutečňovat. Říkají, že se dohodneme, a doufejme, že někdy v budoucnu se dohoda naplní. Co to znamená? Že nejsme ještě v situaci, kdy bychom mohli mluvit o řešení konfliktu. Potřebujeme proto nyní „conflict management“. Tedy jednat s lidmi, kteří opravdu kontrolují dané území. A to je Hamás. Oni sice nechtějí dosáhnout řešení konfliktu, stojí ale o „conflict management“. Tam se naše zájmy scházejí. Přes to všechno, co jsem před chvílí řekl, jsou v Hamásu lidé, kteří jsou velice důvěryhodní v tom, že drží slovo. V této situaci bychom se měli snažit dosáhnout příměří – stejného, jako jsme měli s arabskými státy po roce 1948. V roce 1949, kdy jsme podepsali příměří, Palestinci Izrael také neuznávali. Proč nyní tak potřebujeme uznání naší existence? Spíše potřebujeme dvě věci: aby respektovali všechny předchozí dohody a aby zabránili násilí. Věřím, že takové příměří by posloužilo oběma stranám.

LN Palestinští analytici říkají, že politici Hamásu akce ozbrojeného křídla fakticky nekontrolují. Je potom užitečné je trestat a provádět politiku cílených likvidací?
Na tuto taktickou otázku nechci odpovídat. Dokud bude ozbrojený konflikt pokračovat, budou všechny osoby, které mají vliv na jeho průběh, součástí konfliktu. My Izraelci navíc vždy útočíme na bojové cíle, i když jsou přitom někdy zabiti i jiní. Hamás má jinou strategii – úmyslně zasahují proti civilistům.

LN Myslíte si, že je izraelská veřejnost připravena na ústupky? Před třemi lety byl problém s odsunem jen osmi tisíc osadníků z Gazy – panovala napjatá situace a společnost to rozdělilo...
Jak už jsem řekl, pan Olmert je schopen získat většinu v parlamentu. To ale nebude stačit, bude muset dosáhnout politického konsenzu a tvrdě pracovat, aby přesvědčil lidi, že udělal správnou věc, kterou přijme většina obyvatel. Myslím, že v jednostranném stažení z Gazy byla udělána velká chyba – vláda nevěnovala dostatečnou pozornost dosažení národního konsenzu. Náboženské strany byly proti a vytvořily široké hnutí proti odsunu. V poslední minutě se ale zastavily a do konfrontace nešly. Obecně řečeno, jednaly odpovědně. To se už nebude opakovat, pokud nezačne premiér už teď vážně přesvědčovat obyvatelstvo o tom, co se musí udělat. Není to jen dávání rozkazů.

LN Pojďte mluvit o Íránu. Nedávno jste prohlásil, že íránský režim nepředstavuje pro Izrael existenční hrozbu. Většina izraelských politiků tvrdí pravý opak. Jak se tedy vypořádat s prezidentem Ahmadínežádem?
Za prvé: existence Izraele je daná a je nemožné Izrael zničit. Je nezničitelný z několika důvodů, které nebudu rozvádět. Za druhé: Írán je hrozba, a to velice vážná. Slovo existenční je ale nesprávně používáno. Ministr obrany Ehud Barak před pár týdny řekl, že bychom při popisu hrozeb neměli používat apokalyptické termíny. A měl naprostou pravdu. V otázce Íránu bychom si měli zachovat chladnou hlavu – Íránci už jsou pod tlakem, tento týden prošla v OSN další várka sankcí, hlasovalo pro ně i Rusko a Čína. To Íránci nemohou ignorovat a ti rozumní už chápou, že mají velký problém. Až tohle pochopíme, měli bychom dělat dvě věci: snažit se o to, aby celý svět udělal tento problém Íráncům co největším a nejvážnějším a měli bychom je dotlačit k vážnému dialogu o budoucnosti.

LN V minulosti jste působil ve Washingtonu i v Bruselu. Evropská unie je k Izraeli obvykle kritičtější než USA. Cítíte v jejím postoji nějakou změnu od rozšíření směrem na východ v roce 2004?
Myslím, že se pozice EU změnila a nové země na tom měly bezpochyby pozitivní podíl. Když jsem byl velvyslancem v Bruselu v letech 1996 až 1998, každý měsíc vydávala Rada ministrů prohlášení o Blízkém východě. Neuvěřitelné, měsíc po měsíci. Součástí mojí práce bylo s nimi pracovat. Věděl jsem přitom, že nemají žádnou hodnotu, byla to jen prohlášení pro prohlášení. Dnes je pozice EU mnohem vyváženější a unie je také lépe vybavena k tomu, aby se tímto problémem zabývala. Čelí už totiž také rostoucí muslimské populaci uvnitř unie a díky tomu lépe chápe blízkovýchodní konflikt.

LN Bushova administrativa se o blízkovýchodní konflikt dlouho nestarala a teď se ho snaží vyřešit na poslední chvíli. Myslíte, že nové vedení bude aktivnější?
Nevím, protože netuším, kdo bude v Bílém domě. Když ale Izrael v minulosti zahajoval mírová jednání, USA se jich nezúčastnily, dokonce o nich ani nevěděly. Když přijel egyptský prezident Sadat do Jeruzaléma, USA o tom dopředu nevěděly. Až když se to zveřejnilo, podpořily detailní mírová jednání, která skončila podepsáním míru ve Washingtonu. Ať už udělají Američané cokoliv, nemohou nahradit nás ani naše protivníky, ať to jsou Syřané, nebo Palestinci. Průlom může přinést jen uzavřené jednání partnerů konfliktu. Třetí partner u něj nemůže být svědkem, může jen pracovat na detailech, poté co k průlomu došlo.