Červencové bombové útoky čtyř atentátníků v Londýně nezasáhly pouze do života Británie. Jejich dopad silně pociťuje i šestá nejlidnatější země světa. Od britských ostrovů tisíce kilometrů vzdálený muslimský Pákistán. Krátce po útocích totiž zdejší prezident Parvíz Mušaraf nařídil, že místní madrasy (islámské školy) musí opustit všichni zahraniční studenti, kteří musí zároveň odejít ze země. Madrasám, jichž je v Pákistánu na 10 tisíc a mají ve zdejším školství důležitou roli, dal ultimátum 31. prosince.
Reagoval tím na obvinění, že dva z londýnských útočníků možná našli duchovní inspiraci pro atentáty předchozím studiem v pákistánských madrasách. Všichni atentátníci byli sice britští občané, ale tři z nich byli pákistánského původu. Jeden z nich, 22letý Shehzad Tanweer, jenž se vyhodil do vzduchu mezi Liverpool Street a Aldgate a zabil sedm lidí, prý studoval u Láhauru. Oficiálně proto, aby se naučil citovat zpaměti korán.
Nyní se ale ukázalo, že Mušaraf, jenž je pro pákistánské islamisty „zaprodancem Západu“, bude svou vůli prosazovat těžko. Z celkového počtu 1400 zahraničních studentů (hlavně z Afghánistánu, jihovýchodní a střední Asie a Afriky) jich do konce roku ze země odešlo pouze šedesát procent.
Důraz na korán
Někteří představitelé pákistánských madras, jež mnozí členové americké administrativy považují za „školicí střediska“ extremistů, odmítli generálu Mušarafovi vyhovět. „Nevyženeme ani jednoho zahraničního studenta,“ řekl Haníf Džalundárí, předák sdružení, jež zastřešuje tisíce pákistánských madras. „Vyhostit jakéhokoliv studenta, který si chce osvojit poznání, je protiústavní, proti zvykovému právu šaría, porušuje to lidská práva,“ dodal.
Nejodbojnější je Severozápadní pohraniční provincie. Její ministr pro náboženské záležitosti Amanuláh Hakaní se nechal slyšet, že „poskytovat náboženské vzdělání cizím studentům je pro Pákistán věcí hrdosti“.
Mušaraf, který usiluje o reformu výuky na madrasách již několik let (USA ho k tomu tlačí hlavně od útoků z 11. září 2001), ale musí hledat kompromisy. Minulý čtvrtek sice ještě vláda pohrozila, že do vypršení ultimáta musí být všichni zahraniční studenti pryč. Nakonec ale zjevně pod vlivem odporu svůj postoj zmírnila s tím, že se to musí stát „tak rychle, jak jen to půjde“.
Podle britského listu The Times bylo v Pákistánu v době jeho vzniku v roce 1947 pouze 137 islámských škol. Nyní je zde ale na 10 tisíc madras s asi 1,5 milionu studentů. Mnohé z nich se přitom v posledních dvou desetiletích radikalizovaly a rekrutovali se v nich radikálové, kteří odešli bojovat proti Sovětům okupujícím Afghánistán.
„Donald Rumsfeld (americký ministr obrany) označil madrasy za líheň teroru a centra nenávisti, jež jsou - podle něj - zodpovědná za antiamerikanismus v islámském světě,“ napsal loni časopis New Statesman. Tak jednoduchá nařčení ale podle něj nemají s pravdou příliš společného. „Není ale pochyb, že děsivě ultrakonzervativní režim Talibanu v Afghánistánu byl produktem pákistánských madras,“ tvrdí.
Podle časopisu značný vliv madras umožňuje kolaps státního školství. Bezplatná výuka na madrasách pak bývá mnohdy jedinou možností, jak chudí rodiče mohou zajistit alespoň základní vzdělání dětí. Ovšem za cenu, že je velmi konzervativní. Na některých madrasách jsou přitom studenti vedeni k nenávisti k Západu a jeho hodnotám. Pákistánská vláda proto chce, aby se výuka rozšířila. Ta se většinou soustředí jednostranně na korán. Vyučování základů přírodních oborů či třeba angličtiny nebývá pravidlem.
Výsledkem je, že jejich absolventi vidí dění ve světě právě jenom skrze svatou knihu muslimů. Navíc se zde většinou nenaučí nic praktického, co by jim pomohlo najít práci. Často pak mohou působit právě jen v madrasách, mešitách či náboženských organizacích.
